asie

Asie 2017

Léto, Ela a já. Náš první delší výlet, pět týdnů. Trochu nejistota a velké obavy rodičů. Kamarádi mě straší, že nás tam v lepším případě zabijou. Těšíme se.

Cesta je naplánovaná do posledního dne. Pár záchytných bodů jako Gibbon Experience v Laosu nebo Elephant Valley Project v Kambodži máme zařízených už z Prahy, ubytování budeme řešit operativně.

Balíme se do jedné krosny a jednoho batůžku. Pláštěnka, opalovací krém, šaty a kartáček.

PS: Důležitá informace pro tenhle výlet je, že já nejím maso a cukr a Elišce nedělá dobře lepek a laktóza.


Den 1 – Cesta do Dubaje

12. 7. 2017

Notyvole. Tak dlouho jsme vybíraly místa v letadle, aby byla dost blízko záchodu, ale zároveň dost daleko nebo abychom si mohly natáhnout nohy do uličky, až jsme nakonec přebraly. Přisedl si k nám Marek nebo Mirek, čtyřicet jedna až dva let (sám nevěděl), měl strach z létání, v sobě několik panáků a na nás spoustu keců. Kam jedem? Proč tam jedem? …soucitné pohledy sousedů… Holky tyvole. Kolik nám je? (do toho ti nic není tyvole). Jestli jsme ženatý? Ne? A vdaný? A vadný? …soucitné pohledy sousedů… A taky je boží, že takhle cestujeme spolu. Jasně že je to boží, když nesnášíme lidi. Chvíli jsme se dokonce dohadovali, jestli se jako fakt jmenuju Barbína. Mirka/Marka nakonec alkohol a stres zmohl tak, že usnul.

Před obědem se ale probral a začal nás (Elu) osahávat, hajzl. Situaci jsme vyřešily elegantně – přesedly jsme si. Každá do jiné uličky, obě ke klukům z Dubaje. Iphony osmičky, zlatý hodinky, kreditky a tak. Na dotaz, co by mi doporučil v Bangkoku se Amír začal rozplývat nad sedmipatrovým obchodním centrem, kde je všechno najs a hlavně very číp. Asi si zaplaveme v Mekongu a pak půjdeme do pralesa.

Přistáli jsme hladce v Dubaji, plus dvě hodiny, plus 40 stupňů venku, 20 vevnitř. Snad je to zdravý. Záchody tu mají plné teplé vody, takže se nám pěkně potí zadky.


Den 2 – Bangkok

13. 7. 2017

Do Bangkoku jsme přiletěly kolem poledne místního času, to znamená mínus pět, takže sedm našeho. Noc byla docela příšerná, málo místa na ty naše dlouhý nohy. Vedle mě seděl Amír dva, hroznej matla, co si ani neuměl říct, že chce čůrat.

Na letišti jsme si úspěšně vyměnily 200 dolarů na bathy (asi to bude málo), zařídily SIMku, ale nezvládly najít autobus. Kdyby nám paní neřekla, že jsme o tři patra jinde, tak to tam hledáme ještě teď. Cesta do centra stála 60b a všude jsme potkávaly fotky nějakého krále – tak buď umřel, nebo ho budou korunovat.

Ubytovaly jsme se v hotelu Green hotel hned vedle batůžkářské ulice Khaosan Road; dvě noci s klimatizací a společnou koupelnou nás vyšly na 1 100b. Jdeme se rychle projít do města a ulovit první jídlo – kokos (60b) a dragon fruit (40b), oboje nádherně vychlazené a dragon už oloupaný, tak snad se nám to nevymstí.

Vracíme se na hotel a dáváme si na dvě hodiny šlofíčka. Pak se jdeme podívat ke Grand Palace, ale centrum je uzavřené kvůli nějaké akci. S dotazem, co se tady děje, přivádíme do rozpaků nejednoho strážníka. Nakonec se ale jeden hrdina chytil – koná se rozloučení s králem (takže umřel). Palác už je zavřený, tak jen nakoukneme přes zeď.

Na závěr se ještě několikrát projdeme ulicí Khaosan a snažíme se najít paní s falešnou identitou – nenašly jsme (asi jí zavřeli). Je to tu hlava na hlavě, nudle na hlavě, brouci, škorpioni, ovoce, šťávičky, kokosy, zmrzlinky, „značkový“ oblečení i hodinky. Taky nám pořád někdo nabízí masáž zpocených smradlavých nohou. Nás ale zajímá hlavně to jídlo. Takže si dáváme nudle, granátový džus a chlupaté liči. A hraje nám k tomu Leoš, ty tři slova, yeah…


Den 3 – Bangkok, China town, Golden mount

14. 7. 2017

Cestou na snídani nás ulovil jeden tuktukář. You sisters very good, same mama, good good. A hlavně very cheap, good for you. Takže nás prej za 10b proveze městem. Chrám raz dva tři, floating market, nádraží, Grand Palace. No prostě všude. Je to trochu podezřelý, ale protože se ještě otrkáváme, tak jsme mu kývly. Chrám jedna v pohodě free a pak nás vzal do jednoho infocentra, že tam dostane lísteček na benzin a my se mezitím zeptáme na ubytování v Chiang Mai a na cestu do Laosu, kam máme za pár dnů namířeno. Trochu si připadáme jak na pohovoru. Naší představě o ceně za pokoj se paní vysměje ďábelským smíchem, a tak se rychle vypakujeme. Tuktukář už není tak happy a sweet, ale ještě nás veze. Do dalšího infocentra. Protože nemáme peníze máme rozum, nekupujeme si nic ani tady. Vykopne nás před nejbližším chrámem, no gas no ride.

Jdeme tedy pěšky, cestou se E udělalá spatně, asi nízký tlak, tak si sedá na nejbližší pařez. Kolem se sbíhá pár Thajců s medicínou, takovým mentolovým olejíčkem. Jsou to miláčkové. Tak se jím potíráme a jdeme se podívat na ležícího Buddhu (100b). V chrámu E trochu umírá, válí se po zemi a všichni turisti ji vesele překračují.

Další zastávkou je Grand Palace, koukáme zvenku, vnitřek totiž stojí 500b. Tam půjdeme na závěr výletu, když zbyde energie a peníze (ha ha). Je to sice největší chrám v Bangkoku, ale pořád je to jenom chrám.

Oběd! E nechce riskovat a dává si jen vodní meloun a mandarinkový džus. Přehodnocujeme plány na odpoledne (původně jsme se chtěly v boat busu projet na kanálu) a vydáváme se směnit voucher za jízdenku do Chiang Mai na vlakové nádraží Hua Lumpong (asi 4 km daleko). Taxi tuktuk je za 300b (se zbláznili asi), tak skáčeme do local busu. Jako jediný dvě bílý holky (bílý vůbec) jsme atrakcí pro místní a vezeme se zadarmo. Dojely jsme na nádraží, směnily a pak pešky do China Town… Jídlo, kočky, všechno. Následovala Golden Mount za 20b. Ta je super, Bangkok jak na dlani. Hora sice není vůbec žádná hora a už vůbec ne v lese, ale stejně to je hezké. Dneska asi nejhezčí. Pak pešky domů, závitky u naší paní kamarádky, polévka s rostbeefem, ještě jedny závitky a kokosová zmrzlinka v kokosu, která má od cukrfree dost daleko, ale who cares.


Den 4 – Bangkok, Floating market

15. 7. 2017

Ráno vstáváme v sedm a už zkušeně vyrážíme na místní autobus, který nás veze na Taling Chan floating market. Cesta trvá asi půl hodinky a jeden lístek stojí 13b (což je fajn, protože taxi je až za 200b). V osm market začíná, takže se to tu zatím probouzí. Část trhu je normálně na suchu a část se odehrává na kanálu v lodičkách. Hodně tu pečou ryby, ale je tu všechno možné. Ovoce, zelenina, rýže, mýdla nebo banánové krémy. Koupily jsme si celého dragona u dědy a šťávu z nevím jakého ovoce, ale chutná jako multivitamin.

Vracíme se do hostelu, dáváme sprchu, balíme a jdeme se vyvalit do „naší“ restaurace. Tady si objednáváme vaječnou omeletu, sticky rice a zelené výhonky morning glory. Čteme si tu až do tří a pak se přesouváme na nádraží. Tentokrát je cesta fakt výživná. Autobus narvaný k prasknutí, zadek nalepený na zadek, všichni zpocení. Jedinou výhodou toho pocení je, že se nezdržujeme čůráním. Je děsné vedro, začíná mě bolet hlava.

Nastupujeme do vlaku a večeříme studené nudle. Paní průvodčí nám ustlala postele, každá tu máme svoje království za žlutým závěsem.


Den 5 – Chiang Mai

16. 7. 2017

Těšila jsem se, jak napíšu „Den pátý a ještě jsme se nepo*raly“. To je sice pravda, ale už jsem problila celou noc. Nevím, jestli za to může AC, jízda, nudle, rýže, úpal, úžeh nebo voda.

Mikrobusem (80b/obě) jsme přijely kolem osmé ráno k ubytovaní (Neo Court, 280b pokoj/noc). Je zajímavé, že když je člověku špatně, tak vůbec neřeší ceny. Check in máme až od 12:00, takže tu tak bloumáme po městě a snažíme se přežít. Je tu víkendový market, ale pořád je ještě moc brzo. Nutně se potřebuju umýt a vyspat. Dvakrát jsme si lehly na lavičku a dvakrát nám místní děcka řekla, že se to nesmí, jsme u chrámu přece. Cestou nás potkává hrozně ochotná paní, co zná Prahu i „jak se máš“ a do mapky nám zakresluje top z města. Prošly jsme se, Ela si koupila rýži s omeletou, vyměnily jsme si dalších 150 dolarů a byl čas se ubytovat.

To se nám po menších komplikacích (jak jako že nemáme booknig?) podařilo. Pokoj není žádná hitparáda, ale má ledničku. Sprcha je tak strašně slabá, že se myjeme sprškou ze záchodu. Daly jsme si na pár (asi pět) hodin oraz, já si diagnostikovala teplotku a rovnou ji zaléčila práškem. Jdeme si koupit něco k jídlu. Zase. (Meloun 30b, ananas 30b a no sugar carrot šťávičku). Trhy už pomalu začínají, ale my půjdeme až později, teď je čas na další spánek v posteli.

Večer si bookujeme One day track za 1 600b/person a cestu do Huay Xai za 600b a jdeme se mrknout na ten market. Pestrá nabídka všeho, koupila jsem si včelí balzám na rty (chtěla jsem ho přivézt domů, ale nakonec je to dáreček ode mě pro mě), tašku (takže můžeme konečně vyhodit tu ohavnou igelitku z Prahy) a nejlepší ze všeho byla 30min masáž nohou. Dneska si to zasloužíme a naše plesnivé nohy obzvlášť. Při placení jsme zjistily, že i tyhle holky jsou gang. Všichni jsou gang. Všichni.


Den 6 – Chiang Mai, výlet, masáž

17. 7. 2017

Výlet. No konečně. Vstáváme v šest dvacet, snídáme protein a vyrážíme na první eko-trek. V partě máme dva španělské páry a německou rodinku. První zastávka vodopád, pak prales a stúpy. Voní tu stromy a zima (17°C). Začíná pršet. Naši průvodkyni Tuktuk není vůbec rozumět, tak se usmívám a přikyvuju (vlastně jako vždycky, když nevím, co se děje). Nad mlhou hustou, že by se dala krájet, ční královská pagoda. Červená pro krále a růžová pro královnu. Uvnitř to smrdí jak chcíplej pes.

V poledne stavíme na marketu, dostáváme ochutnávku oříšků a sladkých sušených plodů (jahody, mango, višně), kupujeme cherry rajčátka za 20b a přesouváme se na oběd. Rýže, tofu, normální houbová polévka, ananas.

Poslední částí výletu je dvouhodinový trek. Teď už prší fakt hodně. Španělské lemry se ptají, jestli nepočkáme, až to přejde, tak se guide zasměje a řekne, že tohle přejde v říjnu. Tak tedy vyrážíme. Prší i v lese. Průvodkyně si prozíravě vzala pantofle, tak už se jí nesmějeme (i když se jí tam nevejdou nohy) a brodíme vodu, která nám cestou zalila cestu. Z řeky se stává vodopád, ani nefotím, ty foťáky teď nic nevydrží. Ela dělá fotky mobilem, ale ten nevydrží určitě.

Na závěr se stavujeme na café arabica, bříška už nás nebolí. Jsme promáčený jak prase. Ani ten mobil zapnout nejde. V pět jsme doma, dáváme rychlosprchu, větrák na trojku a sušíme.

Od osmi máme zabookovanou thajskou masáž u vyhlášených masérek z Green Bamboo Massage. Rezervace se musí dělat alespoň den dopředu, mají narváno. Vybraly jsme hodinovou klasickou thajskou za 250b. Bojím se, že mi zlámou kosti. Na uvítanou dostáváme skleničku vody, oblečky a mytí nohou. Vyplňujeme jsme iniciále a požadavky na „tvrdost“ masáže. Po pročtení pár informací na wiki volíme „medium pressure“. Ele se zaměří na krk a mně na bedra. Pak už si můžeme lehnout na stoly. Místnost je příjemně chladná a tichá. Začíná se to nohama, pak ruce, krk, záda, hlava, zase záda a konec. Hrozně to uteklo a já ani nebrečela, jako když mě masíruje mami. Na závěr ještě dostáváme čaj a bonbon. Luxus a profesionalita. Hlasuju pro masáže místo jídla a bydlení. To stejně nepotřebujeme.


Den 7 – Nádherný Wat Rong Khun a Laos

18. 7. 2017

Před přejezdem do Laosu si jdeme koupit pár jogurtů na snídani do 7/11. Vybíráme úplně špatně, jogurty jsou hnusný sladký a kefír je mléko.

Minibus je bez klimatizace, cestou stavíme na oběd a čůrání a pak ve Chiang Rei na nádherném Wat Rong Khun, bílém zrcátkovém paláci. Vstup je za 50b, tak jdeme. Zatím nejhezčí chrám, co jsem kdy viděla. Draci a tak. Uvnitř se nesmí fotit, ale na stěně jsou nakreslený Pikachu, Mimoni nebo létající koberec s Aladinem. Za hodinu se zase scházíme u auta a pokračujeme na hranice. Terén se začíná vlnit a přibývají rýžová políčka. Náš řidič předjíždí ostatní auta výhradně v zatáčce. Jako kompenzaci za nefunkční klimatizaci nás bere houštím do rýžového pole.

Nejdřív jsme přijeli na rozřazovací přestup, dostali jsme nálepku na tričko s místem, kam jedeme, drobný na bus a info, co dál. Pak nás čekala thajská hranice, tam to bylo v klidu, jen jsme musely najit lísteček departure. Nikdo tu nemluví anglicky. Autobusem jedeme na Laoskou hranici. Vyplnit lístečky přílet odlet, několikrát, hroznej vopruz. Číslo pasu umíme zpaměti. Pak na korbě minibusu do města Huayxai. Vysazuje nás uprostřed ulice (asi hlavní?). Když se ptáme, kde je náš hotel a ukazujeme mapu, krčí rameny. No tak jo, tak my si ho najdeme samy.

Oudomsin hotel vypadá dost luxusně, ale asi to bude jen jako luxus. Bereme pokoj s větrákem za 13$. Smrdí to tu plísní a koupelna je super hnusná. Jednu noc tu zvládneme a zítra… drums… giboni.

Ještě jsme si našly na Tripadvisoru místní restauraci Terrasse restaurant a vydaly se tam. Malinké stolečky na zemi, hamaka a milý personál. Ela si dává mekongskou rybu, já salát s oslizlým vajíčkem. K tomu pinapple a mango fresh. A komáři.


Den 8 – Giboni

19. 7. 2017

Giboni, den první. Ráno jsme se probudily v plesnivém pokoji bez okna a vzduchu. Když nepočítám vlak, tak asi nejhorší noc. Posnídaly jsme staré jogurty a došly do kanceláře. Tam jsme podepsaly, že nám nevadí, když umřeme a že je za to rozhodně nebudeme žalovat. V partě nás je sedm. Dva Novozélanďani, dva Irové a jeden Holanďák. Ten nám cestou vypráví, jak se špatně vyspal a pak to opakuje ještě třikrát. Chudáček. Jel nočním busem z Luang Prabangu, protože si myslel, že je to tam. Blbeček.

Krosnu si cestou odkládáme ve vesnici Ban Donchai, abychom se pak nemusely vracet až do Huay Xai. Máme v ní úplně všechno, tak snad ji tam pak ještě najdeme. Kousek jsme popošli pěšky, trochu jsme brodili a naložilo nás nové auto na korbu. Jízda to byla divoká, asi jako v tanku. Trvalo to asi dvě hodiny. V jednu přijíždíme do vesnice, odkud jde light trek (haha, light). Dostáváme bagetu, glutenfree Ela ji celou sní a vyrážíme. Tady už neřešíme mokré boty a soustředíme se na to, abychom se v tom bahně neválely celé. Máme trošku problémeček v podobě nedostatku vody. Příroda je tu nádherná, zelená, ale já si pamatuju jen to bahno. Národní park se jmenuje Nam Kan.

Po hodině přicházíme k první zip line a dostáváme instrukce. Jedna karabina, druhá, nohy nahoru a zaklonit, ať nás to neskalpuje. Pak nás posadili na 360m dlouhý lano a čau. První jízdu jsem byla v křeči, i druhou a třetí. Čtvrtá už byla dobrá, ty panoramata. Blondýna pořád bojuje s karabinou, moc jí to nejede ani nepálí.

Umíráme žízní, ale ještě si to párkrát sjedeme. Když odjedou kamarádi, Ela lišácky pije z jejich lahviček, protože by nikdy nepřiznala, že jsme si vzaly málo vody. A pak ještě jedno kolečko, protože giboni. Všichni je vidí (oh my, look thete, its beautiful, wooow), my si hladíme chlupatou housenku. Ela strašně smrdí.

Když už fakt meleme z posledního, přijíždíme do domečku č. 7, vejdeme se sem všichni, je největší. V přízemí máme záchod a sprchu s nádherným výhledem. Hlavní, první patro má pitnou vodu a matračky na spaní. Ve druhém patře je výhled. Blbeček nám leží v posteli, ale nenecháme se tím rozhodit. Dostáváme mango, rambutan (chlupatý liči), oříšky v medu, rýžové želé a kukuřičné cosi. Pak přijede holka s večeří, rýže a několik různých příloh k tomu. Povídáme si, blbeček vypráví, že chce být osobní trenér, ptám se ho na keto dietu, prej ji drží. Tak si dá pár sladkých želé, rýži, všechny kukuřičný kostky a shání se, čím by to ještě zajedl. No tak jo, proti gustu…

Ve čtvrt na osm jdeme spát, protože tu jsou mraky komárů a tma. Máme nad sebou moskytiéry bez děr a hrozně se potíme.


Den 9 – Giboni

20. 7. 2017

Tak už smrdím i já. Budíme se v sedm a čekáme, až k nám přijedou guidové se snídaní (rýže, vajíčka). Mezitím hledáme gibony. Jsou tam a houpou se na větvi. Trochu prší. Po jídle vyrážíme na okružní jízdu po dalších treehousech. Zatím máme nejhezčí, alespoň podle výhledu ze sprchy. Naši kamarádi jsou neuvěřitelně pomalí, všechno jim trvá sto let.

Zip linovali jsme celé dopoledne, nejdelší lano tu má půl kilometru. Nádherný, chci tu bydlet. Už zkušeně točíme videa a fotíme za jízdy. Cesta mezi lany je dost náročná, furt nahoru a já se nemůžu pořádně nadechnout. K obědu rýže a několik příloh, jiných než včera. Jedí jak prasata. Padá jim to z ruky z pusy a nemyjou po sobě nádobí.

Po spa se jdeme podívat na domek č. 1. Obrovský, tři patra a mravenčí dálnice. Pak si dáme ještě naše známé kolečko s nejkrásnějším výhledem. Cestou nás atakují pijavice. Zajímalo by mě, jestli to jejich přisátí bolí, nebo je to nenápadný jako u klíštěte. Dozvídáme se, že pitná voda je sem přivedena z vrtu v pralese.

Večeříme rýži a jako bonus máme i těstoviny a hranolky. Guide Vang vyrobil „sirky“ z bambusu a hrajeme obrazce, na dobrou noc nám dá dvě hádanky a v půl osmý si jdeme lehnout.


Den 10 – Giboni, Luang Nam Ha

21. 7. 2017

Ráno nás budí zpěv (řev) gibonů. Jsou na stejném místě jako včera, několik černých kluků a hnědá holka. Děláme fotky i videa. Než si stihnu dojít pro dalekohled, zhoupnou se na větvi a jsou fuč. K snídani bagety, marmeláda a vajíčka. Já si dávám marmeládu, Ela bagetu. To jsme to dopracovaly.

Sbalíme, my s Elou poklidíme a jedeme. Cestou mě chytne pijavice, bolí to. Ještě se natočíme na krásném výhledu, několikrát, pak uděláme group picture, odevzdáme popruhy a pěšky jdeme do osady. Cestou potkáváme místní, kteří zrovna sklízejí rýži. Jdeme jim přes pole, ale oni se usmívají, jeden nám podává ruku a říká sabadee. Vůbec nejsou jak blbá bába kráva z Hánova. V osadě si hrají děti, mydlí do sebe pěstičkama, lížou tank, hrajou si s pneumatikou, běhají a padají z kopce a motají se na kabelech. Je jich tu jak psů. Psi jsou tu taky a prasátka taky. Čekáme na auto, co nás odveze do Ban Donchai. Je po dvanácté, máme hlad.

Auto je tu, nalezeme dovnitř a vyrážíme na bahenní rellye. Je to ještě horší než poprvé, Elu něco štíplo do nohy a hrozně to bolelo. Blbeček se nabídl, že tenhle jeden štípanec vymění za všechny svoje (na zádech jich má 28, všichni jsme je viděli i počítali, několikrát). Ela mu navrhla, že si nechá uříznout nohu, když si nechá uříznout hlavu. Řidič cestou najel do pangejtu, tak jsme všichni vyskákali a posádka šla auto vyhrabat. Kdyby měli písek, jsme venku hned.

Dojeli jsme do Ban Donchai. Krosnu tu máme, jupí. K překvapení všech jsme dostali oběd, rýži s vajíčkem. Nejvíc překvapený byl vegan ze Zélandu. Pak jsme se rozloučily s partou a číhaly na bus do Nam Ha. Blbý je, že ani nevíme, jak takovej autobus vypadá. Máme hroznou chuť na zakysku s kakaem a mléko s kukuřičnýma lupínkama. Chodí tu tele s krávou, Ela myslí na tatarák. Bereme si Kinedryl, ať se nám v na cestě hezky spí. Po dvou hodinách nám kluk staví luxusní minibus, co vůbec není autobus. Kožená křesla, klimatizace, ale vlastně nevíme, kam jede. To jsou ty chvíle, kdy jsem ráda, že necestuju sama. Nesmíme usnout. Dovezl nás na nádraží, všechno oukej, stálo to 70kip/os. Přesedly jsme na korbu jiného auta (10kip/os) a to nás dovezlo do hostelu Taidam. Paní je moc milá, platit můžeme až při checkoutu, stejně nemáme peníze.

Jdeme se ještě najíst na večerní market. Všechno jídlo vypadá dost strašidelně, tak si dáváme osvědčené smažené rolky. Ela pinapple shake a já zkouším hrušku bez cukru. Mám to hnusný, tak to nenápadně nechávám ležet mezi odpadky. Ještě bych si dala palačinku, ale nedám.

„Chcípni, ty sráči jeden“ křičela Ela na švába v koupelně, zatímco na něj pouštěla sprchu. E je můj hrdina. Zneškodnila pak ještě jednoho, když ho zavřela do krosny. Zítra ji budeme muset spálit.

Spím v plavkách, došlo čistý prádlo.


Den 11 – Luang Nam Ha

22. 7. 2017

Ráno jsme vymyslely super snídani a připravily si na to bříška. Gluten free palačinka s burákovým máslem a ovocem, domácí hranolky s domácí tatarkou a freshe bez ledu. Mňam. Ale měli zavřeno. Jsme nasraný smutný. Pravidelně to budeme kontrolovat. Chceme zkusit alespoň druhou nejlépe hodnocenou, ale taky nikde nikdo, tak třetí, nic. Tak jakoukoliv.

Jdeme se alespoň podívat do Green Discovery a vybrat výlet, jsme hladové. Dojdeme si pro ananas na market, je to local local, hroznej smrad z masa a celý je to tu trochu nechutný. Odpočíváme v domečku, chvíli si čteme a pak jdeme najít místo na oběd. Naše pořád zavřená, tak se ptáme v nějaké restauraci, jestli můžeme dostat něco k jídlu? Prej no. Oukej, jdeme znovu na trh. Tam nikdo nemluví. Ani slovo. Domlouváme se rukama. Takže zkoušíme nějaké nudle (2kip) a zelenou rýži (1kip). Oboje jíme z pytlíčku, krása veliká. Je to dobrý, rýže sladká, s nějakým kokosem asi. Pak ještě kupujeme smaženou kouli za 1kip. Asi bude sladká, tak ne, je to zelí, jo tak žádný zelí, je fakt sladká, z rýže hádáme. Domů si odnášíme dva ananasy (5kip/kus), sušené banány (5kip), mango a chlupaté liči. Všechno nám balí do igelitových pytlíčků, každý kus a pak ještě do jednoho společného, odpadky netřídí, jsme v pravěku. Mělo to stát 23kip, daly jsme jí to přesně. Paní byla nějaká zmatená a dala nám zpět přes 40kip. Takže takhle se vydělává na chudých Laosanech. Zítra jí to sem přijdeme splatit.

Zase sníme každá půlku ananasu a pytlík sušených banánů. Pak pereme v kádi naše nechutný hadry. Pak relax a další pokus restaurace, nic. Takže zase market, další banány – na výlet a do zásoby. Pytlíček je za 5kip, bereme rovnou tři. Kontrolujeme Discovery, už jsme tři, hurá. Zase zpět, čteme a čekáme na čas večeře. Všimly jsme si, že na ulicích je dost často kadeřnictví a ty vlasy se pak kutálej všude kolem. Romantika.

Naposledy do města, potvrzujeme výlet, i když jsme zase jen dvě, tak nevím, jestli si z nás dělaj srandu nebo co. Dává nám slevu, ale stejně je to ranec, 85$ na osobu a dva dny. Tak snad jsou tak renomovaní, jak se říká. Na véču jdeme do Zuely, Ela si dává polévku a ovocné smootie, já červené curry a mango cinammon koko milk shake. Objeví se blbeček, ale pak se zase nenápadně vytrácí, asi si nás všimnul.


Den 12 – Výlet do vesnice Nalan Tai

23. 7. 2017

Jde se na výlet! Jsme samy s průvodcem, takže pěkná privat tour, la la la. Žádný zlí turisti. Nejdřív jedeme 30 minut minivanem, po chvíli se vracíme, zapomněli jídlo, ajaj, amatéři. Vyrážíme na 4h túru pralesem do vesnice. Vpředu velitel v holinách, vzadu nosič jídla v žabkách. Guide mluví anglicky a prosekává nám cestu. Má příšerný kotlety, ale aspoň ho podle nich poznáme. Ptá se, jestli známe tuhle kytku a tenhle list a tenhle plod, neznáme nic a ochutnáváme všechno. Ukazuje nám kardamom, kůru, ze které se dělá tygří mast, nějaký plod, říká se mu ruka a chutná to jako horší špendlík. Míjíme hada, brouka na bambusu, šneka a zápasíme s pijavicemi. Svině klouzavý kousavý. Jdeme do obřího kopce, zase nemůžu dýchat.

V 11 si dáváme oběd. Sticky rice zabalená do listu, společná omeleta a tofu s dýní, zelím a luskama. Všechno na banánovém listu. Jíme to rukama, myslíme na tyfus. Začíná pršet, sakra. Kloužeme blátem z kopce. Terén se narovnává, moc hezký. Sem bychom chtěly lehátko, laochito a čumět do tý zeleně. Přicházíme do vesnice Nalan Tai, maličkatý vyplašený selátka, nádherný mourovatý koťátko, kuřátka, káčátka, krávy, pes a nějaká děcka. Všechna zvířata jsou na maso, kromě kočky (snad) a slepic, ty jsou na vajíčka. Mlíko tu nepijou, na to mají mlíko z mámy přece. Prohlédneme si tu těch pár slaměných domů a jdeme se natáhnout do stodoly. Zase prší.

Ve tři se jdeme opět projít po osadě, místní s tím naším sedí pod domem, dostáváme stoličku a rýžovou pálenku. Prý má 25 %, haha. Ela, odborník, hádá přes 40 %. Pak prej do druhý nohy, a ještě jednu.

Znovu obcházíme domky, fotíme (to se smí), máváme na děti a voláme sabadee. Všichni jsou milí, ještě aby ne, za ty prachy. Čekáme na véču, bude rýže. A k ní tradiční lao bambus se zázvorem a chili (jsem ráda, že jsme si to odbyly tady), pyré z rajčat a polévka z listů a lemongrass. Na rýži už mám alergii. A taky jí mám na svoji smradlavou nechutnou podprsenku, kolem těla se mi udělala pěkná vyrážka.

Během dne se dozvídáme spoustu informací. Třeba s rýží se to má tak… Každá rodina má od vlády přidělené políčko, o které se stará. Takže žádná rýžová mafie. Děti chtějí do města, ale budou to mít těžký, když tu nemají školu. Celkem je tu 200 lidí a 28 domů. Rodiny vznikají jen v rámci vesnice, to budou mít za chvíli problém. Malárie je jen evropský výmysl. A peníze z turistů jdou pro celou vesnici, mají rozvrh, kdo se zrovna bude starat. Jako my na táboře, když chodíme pro vodu.

Večer (v sedm) se jdeme ještě vysprchovat. Docela autentickej zážitek. Myly jsme se na návsi v kohoutku. Nahatý, těmhle je to díkybohu jedno. Představa, že suším ještě plavky…


Den 13 – Výlet z vesnice Nalan Tai

24. 7. 2017

Ela má průjem a Endiaron, takže pohoda. K snídani rýže s omeletou, mňam mňam, a vyrážíme. Ještě si teda užijeme jeden prasečí šok. Selátka v pytli přivázaná na motorce. Celá motorka se třese a kvičí. Tohle mi rve srdce, fakt.

Navštívili jsme vesnici Namkoy (Číňani), kde mají opici na provázku (jako tyvole) a pokračujeme do real džungle. Čekají nás tři kopce. Cestou ochutnáváme nějaké kyselé listí a rebarboru. Vidíme obrovského tlustého červa na stromě, krosíme potok a přecházíme dost srandovní most. Prales je opravdickej, jako z nějaký luxusní botanický. Kytky, co uvadnou, když na ně sáhneš, bambusy, banánovníky, pijavice. Cestou ještě potkáváme cikánský lágr se dvěma laosanama, kouří vodnici z bambusu a sbírají takový barevný lístky, co se vyváží za hrozný prachy. Kilo za 50$. To by mě zajímalo, jak vypadá kilo sušenýho listí.

Opouštíme les a scházíme na rýžová pole, kde obědváme. Rýže s dýní a bambusem. Je to dobrý, ale je vtipný, jak se nejdřív půl dne brodíme džunglí, a pak těma zasranjma špinavejma rukama jíme všichni z jednoho listu. Na chvíli vysvitlo sluníčko, tak jsem si hned spálila ruce, super. Je jedna, přicházíme do vesnice, kde čekáme na odvoz.

Doma se osprchujeme, skočíme na trh pro tři ananasy a mango a jdeme do vysněného Bambusu. Objednáváme si pečený brambory a burrito. Jsme tam skoro samy, ale trvá jim to extrémně dlouho. Obsluha vůbec nechodí. Doobjednáme si ještě dvě palačinky, já s burákovým máslem a ovocem, Ela s banánem a karamelem. Nakonec přinese jen jednu. Ach jo. Čekáme teda na tu druhou. Jako jídlo dost dobrý, ale servis tu nefunguje. Nikde. Je to tu vyhlášený a trochu drahý, platíme 110kip. Dochází nám munice. Asi padnou ty záložní eura.


Den 14 – Cesta do Luang Prabang

25. 7. 2017

Dneska je přejezdový den, 300 km do Luang Prabang, 8 hodin v minivanu. Je to horší, než jsem si představovala. Auto našlapaný k prasknutí, sedíme úplně vzadu na čtyrsedačce, mezi sebou a pod sebou batohy, tohle nepřežiju.

V jednu stavíme na oběd, Ela si objednává polévku, kterou jí nepřinesou. Konec prostě. Dáváme se do řeči s jedním Rumunem. Vypráví, jak byl s Green Discovery na výletě a jak v noci brodili řeku. Dává nám tipy do LP a říká, že v Kambodži jsou na ulici drzí jak opice.

V pět jsme ve městě, jdeme najit hotel. Bez mapy a ulice je to dost funny. Ale máme ho. Na naše poměry dost luxusní záležitost. I voda teče. Máme tu župan, bačkory, vanu a dokonce nám přinesou welcome smootie. Záchod sice moc nesplachuje a vana je prasklá (kam ta voda teče?), ale to nevadí (ta vana). Boty se zouvají před vstupem do komplexu.

Jdeme na večeři, do vyhlášené batůžkářské restaurace z Tripadvisoru, mají to levné a dobré. Koupím pár pohledů, mrkneme na market a jdeme si lehnout, zítra vstáváme v pět na mnichy.


Den 15 – Luang Prabang

26. 7. 2017

Budíček v pět, chceme se jít podívat na Alms Giving Ceremony, ale máme problém. Před hotelem jsme s hrůzou zjistily, že nám zmizely boty i s botníkem. To je nějaká místní hra? Jako najdi svoje boty? Hmm, tak půjdeme bosy, to neva. Ale počkej, v pokoji vlastně máme ty bačkory. Takže nazouváme papírový chlupatý boty a vyrážíme městem vstříc ranním almužnám. Křeče v chodidlech, ale za chvíli jsme tam. Doufám, že nějak neznehodnotíme ceremonii.

Je to rychlý, děcka v oranžovejch úborech dostávají sticky rice a odcházejí. My se vracíme na snídani, jedno jídlo z menu a jako bonus kelímek s ovocem. Beru banánovou palačinku a Ela nudle s vajíčkem. Ty nudle jsou čínský, takže sní jen vajíčko. Pak odneseme věci na vyprání, kluk z recepce se musí poprat s 4kg našeho kompostovanýho oblečení. Došťoucháme to k němu klackem. Jednou si obejdeme město, vyberme masáž, mrkneme na největší chrám tady (ale jen z dálky, protože na sobě máme téměř jenon plavky), koupíme ananas s melounem a jdeme na pokoj. Píšu pohledy, Ela spí.

Po o vyrážíme na masáž, má sice špatný recenze, ale je nejdelší a nejlevnější (90 min, 80kip), to chcem. Byla to olejová masáž celýho těla, sice mohla holka (tý mojí bylo asi 12) trochu přitlačit, ale příjemný to bylo, to zas jo. Přesně za hodinu a půl se spouští příšernej liják. Tak čekáme v salonu, než to trosku přejde. Mezitím přijde pán s fenkou a dvěma ňuňu štěňátkama, tak si hned jedno bereme. Je i seznamovačka s kočkou. Až se vrátíme, chci vidět Ejmíka, jak se válí po Ságovi (Ela by chtěla vidět šlehačku, jak se válí po mascarpone). Ten pán je suprovej, říká, že mámě je rok a půl a štěňátkům dva týdny. Pak nám ještě půjčí deštník, když se jdeme najíst. Dávám si zeleninovou polévku s nudlema a dvakrát se ptám, jestli je to fakt bez masa. Přinesou vývar. Ela si dává vaječnou omeletu se slaninou a sýrem, ale přinášejí vaječnou omeletu s cibulí a houbami.

Pršet přestalo, jdeme na horu. Zaplatíme každá 20kip a šlapem. Je vtipný, jak se na všechny městský kopce chodí po schodech. Výhled hezky, ale západ slunce je za mrakama. Město je ze všech stran obklopený horami.

Vracíme se zpátky na hlavní ulici na trh. Chceme si koupit kraťasy (a šaty a košile). Vybereme, usmlouváme, pak si je Ela oblíkne a zase je vracíme. Nevím, proč na těch našich dlouhejch hubenejch nohách nevypadají hezky. Kupuju si lžíci z bomby (zatím tady kupuju dárečky jen sama pro sebe hehe), nějaký pitíčka a palačinku. Nejabsurdnější věci trhu jsou (a to bylo i v Thajsku) chycený zvířátka, který se prodávají turistům a ty je pak můžou pustit a jakože zachránit. Hlavně ptáčci, ale i hadi, žáby a mini želvičky. Žáby prodávali i na trhu s jídlem, tak ty se asi jedly. Stály si na hlavě a bylo to hrozný.

Vracíme se na hotel a vyzvedáváme voňavoučký a suchý prádlo. Neskutečna práce. Ještě jdu kluka poprosit, jestli by mi na jeden pohled nenapsal v laoštině „Hi, we are still alive“, ale neumí psát. Sakra.


Den 16 – Výlet na vodopád Kuang Si

27. 7. 2017

Dneska jedeme na vodopád Kuang Si. Ráno si kupujeme take away oběd u Inda a v půl dvanáctý nás vyzvedává minivan (50kip/os). Je modro a slunce pálí. Cesta trvá asi 45 minut a je to hrozná pruda. Chlap za náma děsně smrdí. Vstupné je 20kip/os a hurá do vody, máme na to dvě hodiny. Je to fakt nádherný, ale narvaný lidma. To je přesně to místo, kam tě odveze každý tuktukář. Voda je příjemně studená, trochu zakalená a okusujou nás rybičky. Dáváme si přinesený oběd, je to výborný, máme česnekový naan a kari brambory s rajčetem nebo kuře s masalou. Projdeme si celý komplex, je tam několik koupacích tůní a nahoře krásný vodopád. Vůbec není nudnej jako všechny vodopády. Ještě jednou lezeme do vody a pak se jdeme mrknout na medvědy. Je jich tam hrozně moc a všichni jsou zachránění. Chybí jim různé končetiny, třeba packa nebo noha. Jeden se koupe v jezírku a další se houpe v hamace, roztomilouši.

Cestou zpátky nás řidič neodveze domů, ale vyhodí nás u marketu, ach jo. Je děsný vedro. Odpočíváme (zase) a připravujeme síly na Utopia bar. Musíme (ale moc nechceme) zkusit BeerLao, to je tu dost oblíbený. Utopia je vyhlášená pro batůžkáře. Představuju si zpocený lidi s batůžkem válející se na dekách. A jsou tam zpocení lidé s batůžkem válející se po dekách. Pivo jsme si nakonec nedaly, koupíme si někde na trhu levnější. Měly jsme Tarzan smootie, fresh coco a mango sticky rice, ta je výborná. Pijeme, jíme, čteme si a po osmý se vracíme domů. Bereme to přes bankomat a rozměňujeme další chechtáky.


Den 17 – Přelet do Pakse

28. 7. 2017

Dnes letíme do Pakse. K Lao Airlines ještě nedorazily zlevňující opatření, a tak dostáváme napít i malou sváču. Je to toust s tuňákem a buchta. Tak nic.

Ve 12:40 přistáváme. Náš hotel je od letiště vzdálený 2,8 km, taxikář nám nabízí, že nás sveze za 80kip, tak se mu vysmějeme a jdeme za tuktukářem. Ten navrhuje 50kip, to je furt moc, tak prý 40kip. To bereme, ale taky je to moc, prý se vozí za 20kip sakryš.

Hotel vypadá pěkně a má lednici. Jdeme na rýži s bambusem a kari do DaoLin. Pak si chceme projít město, prý je tu nějaký Buddha a market, tam chceme. Je to největší trh v Laosu a údajně jeden z nejkrásnějších.

Chacha, krásný trh podle mě vypadá jinak. Tohle byl zase jeden z těch echt laoskejch. Byly tam mrtvý úplně všechny zvířata a ty, co nebyly mrtvý, tak skoro byly. Smrdělo to tam jak na táborový latríně. Nějaký hnědý asi maso plavalo v kádi a Ela uvažuje o vegetariánství. Živý žáby, položivý žáby, dost mrtvý žáby a svlečený žáby. Živí krabi na špejli, napůl živý ryby, šneci, půlka prasečí hlavy a husa na provázku. Zabijte mě někdo. Sekce s ovocem a zeleninou byla dobrá, tam jsme si koupily dva obří ananasy a půl kila liči. Ochutnaly jsme dvě koule, jedna bílá trochu slizká a uvnitř asi hnědý opečený kokos a druhá smažená sezamová a uvnitř něco žlutýho. A taky jsme konečně zkusily BeerLao. Pivo prostě.

Pakse je pěkně hnusný město, ale děcka nás tu zdraví hello a jejich mámy sabadee. Myslí si, že jsme chodicí peněženky, ale to se šeredně pletou. Jsme zpocený a nechutný, nohy od bahna a tak. Ale auta na nás pořád troubí a motorkáři div nespadnou z motorky. Nojo, stačí být bílej.

Večer si ještě kupujeme mango sticky rice na snídani. Chceme si to dát do lednice, ale ta přestala fungovat. Po chvíli přemlouvání jdeme poprosit poslíčka, jestli by s tím něco neudělal. Tak nám přinese novou lednici z vedlejšího pokoje. Chytrej kluk.


Den 18 – Ostrovy

29. 7. 2017

Přejíždíme na ostrovy. K snídani máme mango rýži z lednice, trochu to smrtí, ale jíst se to dá. Autobus vyráží v osm a po skoro třech hodinách přesedáme na loď (65kip/os). Mekong má neuvěřitelně silný proud. Bydlíme v dřevěných chatičkách s výhledem na vodu, je tam jen postel a moskytiéra. Taky je to poměrně daleko, ale zase dost levný (412 Kč/3 noci). Máme tu i psího kámoše. Odpočíváme v sítích na terase, ale není to moc pohodlný, jdeme se vyvalit do restaurace. Dáváme si mojito za 8kip, banana cafe shake za 10kip, kari polévku a kari kuře s rýží. V mezičase bookujeme ubytovaní do Kambodži.

K večeru se jdeme projít k mostu, který nás spojuje s druhým ostrovem Don Khon. Všichni tu zdraví a dvě holčičky se s námi cestou chtějí kamarádit. Silnice, která vede kolem ostrova je spíš bahnitá cesta zalitá vodou, naštěstí tam nejsou pijavice ani piraně. Přechod mostu stojí 35kip, ale stejně zítra půjdeme. Cesta zpátky je nekonečná, nic není vidět a začíná pršet.

V noci (v devět) se nám začal někdo dobývat do chaloupky, tak snad to byli jen ti psi.


Den 19 – Na ostrovech bez peněz

30. 7. 2017

Snídáme, každá máme 54kip na den, tak se s tím musíme nějak popasovat. Ela si dává normální obědový jídlo a já papájový salát a bagetu s česnekovým máslem. Salát je bez papáji a bageta je s máslem a nahrubo nasekaným česnekem.

Půjčujeme kola a vyrážíme na okružní jízdu po ostrovech. Nejdřív přejedeme most a jdeme se podívat k vodopádu. Jsou to spíš peřejky. Začalo zase pršet, fakt hodně. Schováváme se pod keřem a zkoušíme nachytat dešťovou vodu do lahve, ale nefunguje to. Kousek dál je takový komplex přístřešků, kde si můžeme lehnout do bambusový sítě a odpočívat, tak ležíme, odpočíváme a čteme si. Já dojím sušený banány (podoj si svůj banán) a pomalu se vydáme na pláž. Těšíme se, jak si koupíme shake a budeme se ráchat v řece. Cha, žádná pláž tam není, protože je rainy season. A já mám asi zánět močáku. Jedeme najít starou železnici, cesta je dost hrozná, už je to jedno velký bahno a stromy jsou čím dál blíž u sebe. Je to nějaký divný. Začínáme se hádat. Poprvé. Nakonec se rozhodneme vrátit se na hlavní a dojet k lokomotivě. Cestu nám ale zastoupí obrovský divoký buvol bez provázku. Já už jsem hysterická, Ela chce projet, ale zvíře začíná funět a trochu i hrabat kopýtkem. Takže potichu odkládáme kola a couváme k nejbližšímu stromu. Srdce mám až v krku a asi budu mít infarkt. Obě se vydrápeme na ten strom a čekáme, co bude. Buvol chvíli stojí, pak nás obejde a odchází se nažrat do křoví. My se můžeme zase rozjet.

Našly jsme lokomotivu a jely jsme na druhou stranu ostrova. Tam to bylo bez turistů, jen místní vesničani. Děti si s námi plácaj a jsou děsně roztomilý. Našly jsme odbočku na další vodopády, tak se tam vydáváme. Akorát nám cestu zatarasí stádo tří krav nebo co, takže to rychle obracím. Ela by šla, ale já jsem prostě posera.

Dokodrcáme se zpátky domů, jsou asi tři, už fakt nemůžeme. Umyjeme se a natáhneme se do restaurace. Koko banán shake je neuvěřitelně dobrej a za hoďku si objednáváme i jídlo. Dala jsem si pad thai se zeleninou a vejcem a přinesli mi to s kuřetem. A když jsem si přečetla složení toho jídla, tak jsem našla i cukr (noaco) a rybí olej (fuj). Ach jo.


Den 20 – Ostrovní krize

31. 7. 2017

Po snídani (čoko rýžový puding a palačinka s banánem) jsme si šly dopustit vodu a koupit banány. Ty jsme našly za 8kip na konci ostrova, na trsu je jich 15, tak zítra asi hlady neumřeme. Cestou zpátky jsme koupily lístky do Kratie. Stálo to 44$, daly jsme mu 100$ a čekaly na 56$. Nejdřív se mu nechtělo rozměňovat, tak z nás tahal drobný nebo kipy. Kipy jsme měly přesně napočítaný na ještě dvě jídla, takže jsme je odmítly vydat a stejně by to bylo málo. Tak šel shánět na vrácení. Po několika minutách přišel s drobnými, ale ne dost drobnými. Měl 60$ a zbytek nám chtěl vrátit buď v kipech nebo ať mu ty 4$ zaplatíme v kipech. Vošmela. Po chvíli dohadovaní, že si to koupíme jinde, nás přesvědčoval, že všude na ostrově berou a vracej v dolarech. Tak jsme mu nakonec daly v extra nevýhodným kurzu 40kip. Příště nesmíme být tak měkký.

Na oběd jsme šly do jiný, než naší restaurace. Řve tu příšerná muzika a vrták vrtá. Nevybraly jsme moc dobře sakra. Chtěla jsem ochutnat papájový salát z papáji, co nebude z okurky. Bylo to úplně to samý, co jsem měla včera u nás, jen to bylo pálivější a dražší. Na internetech jsem našla, že papája je i zelená. Končíme třetí týden a já mám první krizi. Snad brzo budeme někde, kde se dá něco dělat.

Díkybohu se odpoledne otočilo o 180 stupňů, protože jsme cestou domů potkaly u mostu koupající se děti. Převlékly jsme se do plavek a skočily k nim. Hrozně jsme s nima blbly, tahaly se, oni nás krmily luskama, protože jsme je nedokázaly otevřít, Ela dostala žvejku a já tetovačku. Postupně se připojovaly děti z celý vesnice, asi se rozneslo, že je s náma sranda. Seděly jsme pod schodama ve vodě a užívaly si tu chvíli. Byl tam hroznej proud, ale oni skákaly po hlavě do vody a vyplouvaly u pilířů. Lezly na most a vrhaly se dolů. Pily Mekong a byly šťastný. A my taky. Pak přišli nějací turisti s foťákama a začali si nás tam fotit. Bylo jich třeba pět, stáli nad schodama jeden vedle druhýho a blejskali na nás, zoo, fakt. Když si nás dvou všimli, zastyděli se a odešli. Skočila jsem si pak taky pro foťák, ale nechtěla jsem rušit atmosféru a děti zastrašit (nebo naštvat jejich rodiče). Nakonec jsem neodolala a ono je to děsně bavilo. Chtěly se fotit a hlavně filmovat, říkaly píp píp, znamenalo to „natoč nás“ a pak se u toho děsně řehtaly. Byl tam i jeden postiženej kluk s růžovým batůžkem, diagnostikovaly jsme mu s Elou Downův syndrom. Nejdřív se stranil, ale pak se s Elou začal kámošit, ukazoval jí sešity z batůžku. A pak i se mnou, rukou od lejna mi pohladil tvář.

Na véču jsme chtěly jít k ošmelovi, ale měl to moc drahý. Tak jsme vlezly na terasu jedný restaurace, protože měla jogurtový shake. Nakonec se ukázalo, že je taky docela drahá, ale vlastně je to jedno, máme dolary. Objednaly jsme si ananasový shake, já kari zeleninu a lepivou rýži, Ela sladkokyselý kuře taky s rýží. Ela to měla výborný, i s ananasem. Já jsem si vybírala ze sekce „vegetable“, takže vůbec nechápu, kde se tam vzalo kuře! Zase! Včera taky! Kuře a jiný živý zvířata tam mají svojí sekci s jídlem doprdele. Maso poznám, nejsem blbá. Servírky tu vůbec nechodí (nikde v celý Asii), takže na placení čekáme zase sto let a pak je musíme nahánět po restauraci. Stálo to 11$, zaplatily jsme 10$. Nemáme a může za to ten blbec z rána.


Den 21 – Cesta hrůzy do Kambodži

1. 8. 2017

Jen co nás ráno v pět probudili kohouti, byla jsem vystresovaná, jestli nás loď nabere včas. Nabrala nás se 7 minutovým zpožděním, nervy na pochodu, ale jedeme. Načetly jsme si všechny cestovatelský blogy o tom, jak tě cestou z Laosu do Kambodži okradou. Že na nádraží přijde upravený chlap v obleku, řekne si o pasy a 40$ výměnou za to, že zařídí přechod a pak tě ještě okradou celníci. Na jiným přechodu víza měla stát jen 30$. Tady ti k tomu připočtou 2$ za laoskou známku, 5$ za kambodžskou a něco za mezinárodní očkovák (to se ale prý dá nějak obejít). Všechno šlo podle scénáře. Nejdřív chlap na nádraží. Tomu jsme řekly díky ne, zařídíme si to samy. Divil se jako proč, že cena je stejná. Okey, we will see…

Na hranice jedeme 20 minut, narvaný auto batohama, padalo to z něj ven. Na laoský hranici jsme odevzdaly pasy, chlápek za přepážkou řekl „pay money“, tak jsme zaplatily a šly ke Kambodžanům. Nejdřív nás nechtěli pustit k vízům, že se musí vyplnit ta zdravotní karta. To známe, tyhle tríčky. Tak jsme tam chvíli okouněly a v nestřežený okamžik proklouzly k přepážce s vízama. Tam už byli milí, zaplatily jsme 35$ a šly k ostatním. Takže suma sumárum, stalo nás to každou 37$, což je o 7$ víc, než by mělo, ale o 3$ míň, než by mohlo. Další trik těch cestovek je, že tě nechaj hodinu, dvě, tři čekat v restauraci, než si všichni objednají. Po hodině a půl jsme mohly nasednout do dodávky. Tam, kde normálně sedí 3 lidi, jsme byli ve čtyřech. Namačkaný jak sardinky, ramena se nám nevešla vedle sebe. Zdá se mi, že se snaží nám co nejvíc znepříjemnit cestu, protože jsme tam takhle čekali dalších 15 min, než se vyjelo. Ofiko máme být v Kratie v 15h, tak schválně. Kde jsou ty klimatizovaný autobusy s wifinou z průvodců?

Ve dvě nás řidič vysadil u restaurace a zase se čekalo. Na nic podle mě. Pak jsme se rozjeli a za ani ne 10 minut zase stáli. A pak zase. A zase. Už mě pěkně štvou. Do posledního autobusu nám naložili i motorku. Dneska jsme snědly jeden ananas, 7 banánů a dvě babiččiny tyčinky. Ty nám tu zachraňujou životy. Krajina kolem je trochu jiná, než v Laosu. Pěstuje se tu jídlo, ne jen rýže. Viděly jsme hezký západ slunce, mlhu i pořádný liják.

Do Kratie jsme dorazili v půl sedmý. Neskutečný. Řidič nám rovnou nabídl, že nás zítra odveze do Mondulkiri za 7$. Souhlasíme a nechceme to už nikdy řešit. Ubytujeme se ve Star Guesthouse, jdeme na trh pro ovoce na zítra a teď sedíme v restauraci pod naším pokojem a čekáme na gaspacho a cibulový kuře. Polévka byla vynikající, dala jsem si k tomu i křupavoučkou bagetu. Na závěr jsme si ještě napůl objednaly palačinku s čokoládovou zmrzlinou. Paní servírka nevěří, co se do nás vejde.


Den 22 – Cesta hrůzy II do Mondulkiri

2. 8. 2017

Na snídani jsme zase skočily do restaurace pod námi. Daly jsme si vajíčka a napůl palačinku s mangem. Vynikající, olejem se tu nešetří.

V osm byl odjezd a v osm začaly čachry s autobusama. Popojeli jsme a stáli. A zase. A zase. Doopravdy jsme vyjeli až v 8:47. Ještě nám tu řve muzika, naštěstí je to aspoň v angličtině. Tak ne, přepínaj do jejich rákosnický řeči, celý autobus duní a my máme špunty ve velkým batohu někde v nedohlednu. Je 8:54 a zase stojíme. 9:06 a jedem, přibylo nám dalších 15 lidí. Na místě pro 3 nás sedí 6. Neposunu se. Jedeme do pekla. Nemám daleko k tomu, abych začala lidi kolem sebe ohrožovat nožem. Ale je zakopnutej někde pod sedadlem, takže smůla… Pak jsme zase zastavili. A zase nevím proč, ale nahrnuly se k nám do dveří i okýnek paní s vajíčkama na tyči, strkaly to dovnitř a prodávaly. Z těch vajíček teče nějakej žlutej sajrajt. Cestou jsme jedly banánky, nashi a fíky, co asi nebyly fíky. Všichni se nám smáli a bylo to pravděpodobně proto, že slupky házíme do igeliťáku a ne na zem. V půl jedný jsme zase stavěli, na jídlo nejspíš. Místní se po nás furt ohlíží a usmívají se. Oni platí půl dolaru za celou rodinu, my sedm za osobu. Jsme ve správným buse hergot? Řidič vůbec nerozumí, takže s jakoukoliv stížnosti to ani nezkoušíme. To je ta autentičnost, za kterou turisti platěj?

Přijely jsme po třetí a hned se na nás sesypali tuktukáři. Ne, díky, my to zvládnem. Sen Monorom je pěkná díra a naše ubytovaní je až na konci. Máme postele s moskytiérou i koupelnu. Boží. Po šlofíčku vyrážíme na brzkou véču do Bamboo. Já dýni a Ela kuřecí zázvor s rýží. Paní je moc milá, tak si rovnou objednáváme snídani na zítra. Ela má absťák, nemají palačinky. Sice je tu (taková pseudo) pouť, ale jen s popcornem a slizem v pytlíčku. Zítra sloni.


Den 23 – Sloni

3. 8. 2017

Vstaly jsme před šestou a šly na objednanou snídani. Rýže s rajčatama a sladkokyselou zeleninou. Hned naproti je sraz na slony, tak to máme kousek. Na starost nás má jeden Kambodžan s dobrou angličtinou a jeden Brit taky s dobrou angličtinou. Kvůli místním puritánům nesmíme mít tílka a kraťasy, takže tu zas budem smrdět v tričku s rukávem. Jede s námi holandská rodina o pěti členech a přítelkyně jednoho z nich (všichni mají sloní tepláky), tříčlenná francouzská rodina a Američanka, co učí malý Korejce angličtinu (Fr a USA jsou tu jen na den).

Nasedli jsme na korbu a za 20 minut jsme byli na místě. Odvezli nám velký batoh a dostali jsme „introduction“. Celkem je tu 8 slonů (jeden kluk) a dožívají se 60 až 70 let. Vyrážíme. Je to z kopce, který si pak zase vyšlápneme. Potkáváme tři sloní holky. Jsou hnědé, od bahna. Nejstarší je 66 let, nejmladší 25. Jsou dost blízko, ale naštěstí je mezi námi kláda. Respekt. Dozvídáme se spoustu informací. Třeba…

  • Holky nemají kly.
  • Jak vyrostly v zajetí, tak ztratily schopnost se pořádně umýt, takže nastupují mahuti a drhnou je kartáčkem. Je to docela sranda, všichni jsou ve vodě, mahuti po nich chodí a kýblem na ně lijí vodu.
  • Vesničani ty slony nerozmnožují, protože kdyby vyrostli v zajetí, nepostarají se o sebe už vůbec.
  • Jedinečný znak každého slona je vzor na uších a struktura chobotu (jako otisk prstu u lidí).
  • Nedýchají pusou, ale chobotem a nepiji chobotem, ale pusou. Do chobotu dokážou nasát až 7 litrů vody.
  • A do 6. měsíce nedokáže slůně dost dobře ovládat svůj chobot, takže si po něm šlape.

Vrátili jsme ze zpátky a sešli do base campu. Je tu hromada Američanů, kteří zůstávají týden. Jídlo je formou „naber si sám, ale ať zbyde na ostatní“. Byla rýže se zeleninou, osmažený kuře a ovoce. Naštěstí se tady hraje na přídavky, takže netrpíme. Ubytovaly jsme se v supr trupr obrovským královským apartmá. Máme tu i koupelnu, půlvajíčko na lenošení a takovou terásku.

Odpo zase vyrážíme na slony, tentokrát do druhého údolí. Tady potkáváme další dvě holky a jedna je fakt obrovská. Probíhá mytí. Je to trochu jak v cirkusu, ale evidentně si to užívají. Opět máme spoustu zajímavostí…

  • Slonice rodí jen jedno mladé, další v rozestupu asi 4,5 let. Máma má dvě prsa a slůně saje pusou ze strany.
  • Wikipedie říká, že se slůně kojí asi dva roky a březost samice trvá 22 měsíců.
  • Elephant Valley Project je první projekt v Mondulkiri, kde se nejezdí a jediný, kde platí ještě nekoupat, nekrmit a nesahat. Kromě toho, že je koupání nebezpečný, je to i dost nehygienický. Turista, který se se slonem koupe, může chytnout sloní nohu a jiný nepříjemnosti. Když si slon zvykne na to, že turista má banány, je pak docela problém, když je náhodou nemá. A proč se na slony nesahá? Představ si, že ti někdo celý den sahá na nos. To prostě nechceš. A taky je fajn nechat slonovi osobní prostor, asi 6-8 metrů. Takže přibližně stejně, jako mám já.
  • Sloni se nepotí, ochlazují se ušima.
  • Za den naspí jen 4 hodiny, zbytek prožerou.
  • Váží přes tři tuny a každý den sní trávu o hmotnosti odpovídající 10 % jejich váhy, takže až 350 kg. Jak vypadá třistapadesát kilo trávy?!
  • Jedna slonice se kdysi zaběhla a sežrala půl mangový farmy. Stalo to tisíce dolarů.
  • Někteří sloni jsou pronajatí na 10 let, cena za rok je kolem 4 000 dolarů (asi).
  • Je tu 15 ha půdy, která původně patřila místním obyvatelům, kteří si na ni pěstovali rýži. Teď jsou na ní sloni a pronájem je placen v rýži.

Na začátku nám bylo řečeno, že nesmíme mít v batůžkách banány, jinak nás budou pronásledovat sloni. Všichni se zapřisáhli, že žádný banány nemají (jen palačinky), ale stejné nás honili po lese. V půl šestý jsme se vrátili do domečku a v šest byla večeře. Rýže s morning glory, smažený závitky (těch bylo málo) a ovoce.

V půl osmý ležíme vyčerpaný pod moskytiérou.


Den 24 – Sloni

4. 8. 2017

Ela v noci zneškodnila škorpiona. V sedm snídaně, máme palačinky. Dávám si je ukázněně s ovocem, Ela si na ně lije salko s Nutellou. V 8:20 máme sraz a vyrážíme otročit. Je nás 13 plus šéfka Tara. Utvořili jsme lidsky řetěz a nosíme hnusný plesnivý slaměný tašky od shora dolů. Máme pravidelně přestávky, asi po 40 minutách. Tara z nás maká nejvíc a naštěstí už brzo nemůže. Pak se ještě usekne pár banánovníků pro slony, já se umyju a jdeme na oběd. Tentokrát žádná sláva. Rýže s houbovou omáčkou, vajíčko a ryba.

Po o si zase dáváme siestu a ve dvě se jdeme podívat s jiným britským guidem na dvě slonice – Sambo a Ruby. Sambo je nejznámější slon v celý Kambodže, jsou o ní i dokumenty. Byla zrovna na „ošetřovně“, kam chodí dvakrát denně. Zapíchla si hřebík do nohy a už ji to několik let léčí. Je tady pronajatá, v Phnom Penu vozívala turisty, kteří ji krmili snad i kolou nebo co. Její mahut se kvůli ní přestěhoval do Sen Monorom. Dost se rozpršelo, naštěstí máme pláštěnky (na rozdíl od rodinky). Po léčbě se Sambo vydala na louku, kam jsme ji následovali a čekali, až z léčení dorazí i Ruby. Ta má zase nějakou ránu na zádech. Když pak přiběhla, tak se hezky kámošily. Je mnohem menší než Sambo, pracovala v lese a tahala klády. Má kvůli tomu zdeformovaný ocásek a od postroje a světlý místa na zádech. Informace o všech slonech jsou na webu www.elephantvalleyproject.org/meet-our-elephants.

Zase jsme se toho spoustu dozvěděli…

  • Mahutem se člověk stane tak, že se v deseti letech začne učit od svého dědy nebo táty.
  • Když mají sloni skloněnou hlavu a vlečou chobot po zemi, tak jsou dehydratovaní.
  • Když slůňata škubou hlavou, tak netancujou, ale chtějí mámu.
  • Zdravý a nakrmený slon má hezky oválný bříško bez propadlin (tady to má snad jen jedna slonice, ale pracují na tom u všech).
  • Projekt běží jen přes všední dny, aby měli sloni a dobrovolnici aspoň někdy od turistů pokoj.
  • A na každou skupinku slonů se chodí koukat buď dopo nebo odpo, zbylou část dne mají klídeček.

Všichni 4 hlavní průvodci se s námi rozloučili a poděkovali nám, protože bez nás by EVP nebyl. To je jasný.

K večeru jsme odjeli zpátky do města, ani jsme se nerozloučily s rodinkou, nebo spíš ona s námi. Zašly jsme k naší oblíbený paní na večeři, koupily si lístky na ranní bus do Phnom Penh a objednali kari na snídani.


Den 25 – Přejezd do Phnom Penh

5. 8. 2017

Po vynikajícím Khmerským kari se loučíme s naší oblíbenou restaurací a nasedáme do minibusu. Každý máme svoje sedadlo a klimatizace funguje. Jsem v šoku. Cesta má trvat 5,5 hodiny a trvá 5. Cestou stavíme jen dvakrát na čůrání. Z okýnka jsme viděly, jak to chodí s ledem. Sahaj na to rukama a válej to div ne po zemi, pak to nasypou do zelený drtičky a pytle si odvážejí na motorkách.

Po poledni jsme dorazili do Phnom Penu a hned se na nás sesypali tuktukáři. Mají tady zaháklý vozíček za motorkou. Jeden moc netušil, kam chceme a my jsme zase netušily, kolik za to chce. Pak se k nám přichomýtl jeden anglicky mluvicí, tak jsme za 4$ naskočily k němu. Anglicky sice uměl, ale ve městě byl zřejmě poprvé. Než našel náš hotel, ptal se snad všech svých tuktuk kamarádů. Trvalo to věcnost, ale jsme v hotelu. Pokoj je ve třetím patře a vejdou se tam akorát dvě postele. Ani zásuvka tu není. Chodby smrdí cigárama a trávou, ale jsme tu jen na jednu noc, tak snad pohodička. Taky jsme vypraly naše smrady. Do vedlejší restaurace jsme zašly na oběd. Amok mňam mňam a tacos nebylo špatný.

Jdeme do města najít směnárnu a trh s ovocem. Vyměnily jsme zbytek eur a koupily si banány a liči. Cestou zpátky jsme potkaly nový level tuktukářů. Byly to normální kola na lidský pohon a řídil to gang stařečků. Byli miloučký, když jsme chtěly přejít ulici, neohroženě se vrhli do silnice a zastavili provoz.

Večer jsme zůstaly u nás v restauraci a nabíjely mobily. Snažíme se najit nějaký přijatelný hostel na ostrovech s nepředraženou restaurací. Zatím to vypadá na stan. Taky jsme tak dlouho vybíraly bus do Chi Phatu, až bylo pozdě. Naštěstí nám paní za 10$ něco zařídila.


Den 26 – Chi Phat

6. 8. 2017

Vstáváme brzo, v 5:50. K snídani Amok a pak nás na motorce odváží na sraz, každou zvlášť. Přesedáme do autobusu a pak ještě do jednoho velkého. Na „nádraží“ nám chce paní prodat buráky a jiný věci. Dává nám něco zelenýho, bůh ví, co to je. Ela to snědla i se slupkou. V autobuse je spousta místa na nohy. Všude hlásíme, že chceme vystoupit v Andoung Teuk, tak snad to pochopili. Měli bychom tam být kolem 12:30, loď by měla čekat. Žádnou odpověď jsme ale z Chi Phatu nedostaly.

V autobuse je víc míst než lidí, takže se můžeme rozsadit a zase si trochu pospat. Do vesnice Andoung Teuk jsme přijeli včas a dokonce nám tu i zastavili. Vůbec to není taková díra, jak se všude píše. Laos nás vycvičil. Už tu dva turisti jsou, tak nasedáme na loďku a dvě hodiny se plavíme do Chi Phat. Okolí je nádherný zelený, trochu kopce a všude mangrovy.

Jdeme do Visitor centra. Paní, která s náma mluví, je děsná píča. Než nás ubytuje, nutí nás vybrat si trek a než se ubytujeme, máme se najíst. Hlad nemáme, chceme do homestay a pak řešit aktivity. Je to trochu problém, ale nakonec nás na motorce odveze paní domu. Je jí 18 a jejímu manželovi prý 37. Bydlíme normálně v pokoji s postelí a světlem, vůbec to není autentik a jsme docela zklamaný. Kde sakra byl ten kluk, když spal se třema generacema na podlaze? Každopádně my máme jeden z nejhezčích hostelů vůbec. Jediná „sprcha“ je autentická, tam na sebe musíme lít dešťovku z bazénku pomocí misky.

Jdeme se projít zpátky do Visitor centra, prosíme píču o mapu, ale mávne rukou, ať se koukneme na nějakou mapu venku. Žádná tu není. Půjčení kola stoji 2$ na půl dne, co to jako je půl dne? Na internetech hledáme, kde se ubytovat na ostrovech a jak se dostat do Siem Reap. Bude to děsnej a drahej vopruz. Je jasný, že si musíme vybrat money. Aspoň se pak už (nikdy) nebudeme muset omezovat (v jídle).

Potkáváme Američana, co si s náma chce povídat. Je dost super, hlavně proto, že nám říká, že jsme hrozně cool a nebojácný. Taky nám radí, kam jet na ostrov, protože Koh Rong je prý znečistěný a všichni z toho zvrací. Máme jet na Koh Rong Samloem. A miluje Prahu. My milujeme jeho.

Snídani jsme si objednaly cestou domů u jedný rodiny, easy jako facka. Véču máme domluvenou u nás. Je polévka z čínskýho zelí a je dobrá, pak rýže, vaječná omeleta a dýně. Taky super. Jsou tu s námi Izraelci z loďky. Ten kluk je hrozná bábovka. Nechce si vzít antimalarika, protože se na to nesmí pít ani kouřit. Fňuká nad sprchou a stěžuje si, že tu nikdo z místních nemluví anglicky. Naše holka náhodou trochu mluví, na objednaní jídla to stačí. Večer si ještě vybalíme prádlo, co jsme nechávaly prát. Jsou tam nějaký cizí spodky, ani nevím, jestli klučičí nebo holčičí. Jdu si umýt hlavu do škopku, číst a spát. Je nejvyšší čas, půl osmý.


Den 27 – Chi Phat

7. 8. 2017

Ráno jsme za snídani platily 3$. Dostaly jsme čaj, rýži s omeletou a prasetem a liči. Nádhera. Pak jsme si šly do visitor centra zabookovat odvoz a ubytování na ostrově. Našly jsme jedno pěkný na M´pai Bay za 44$, tak snad bude v pohodě, jak o něm píšou.

Jdeme k vodopádu, který je na konci vesnice (možná světa). Je vedro, asi se spálíme. Cestou narazíme na peřejky, kde se trochu koupeme. Vracíme se na cestu a kupujeme trs banánu. K vodopádu je to děsně daleko po prašný cestě, ale nakonec ho najdeme. Jsou tu banánový plantáže a rýžový pole bez vody. Cestou zpátky se stavujeme v obchůdku s banánama a dáváme si oběd. Dvakrát smaženou rýži se zeleninou, k tomu dostáváme ledový čaj. Stálo to 3,5$ všechno dohromady. Paní si nejdřív omylem řekla asi o 12$, protože neumí čísla. Pak se tomu hrozně smáli, jak jsou nemožný asi. Koupily jsme si ještě rajčata, hrozně mi tu chybí zelenina.

Jsme spálený. Potkaly jsme další děti, co milujou foťáky. Tak jsme blbly, fotili je, selfíčka, ony fotily nás a byla to zase sranda. Všichni tu zdraví helou! Došly jsme do visitor centra, hledáme dopravu a bydlení na posední dny. Asi si to pošéfujem až na místě.

Dojdeme zpátky domů a čekáme na večeři, máme hlad. Naše paní domácí na to asi zapomněla nebo to nepochopila, protože přijíždí v šest na motorce a hned zase někam jede. Ještě je tu takový problém, že jsou tady dvě stejný holky a my nevíme, která je ta naše. Jdeme tedy k naší snídaňový, jestli by nám neuvařila i večeři. Má tu tři děti, muže, mámu a tátu. Kromě prarodičů a dětí, co ještě nemluví, umí všichni perfektně anglicky. Nejhustější je ta nejstarší dcera. Je jí 7 a mluví líp než my. Má neuvěřitelnou slovní zásobu a používá slova jako c’mon. Tak si s ní povídáme, hrajme hry jako kámen-nůžky-papír a počítáme čísla. Když dojde na oblíbený ovoce, vytahuje smrdlavý durian a dává nám ochutnat. Je to pravděpodobně oslintaný a určitě shnilý. Pak nás zvou k rodinnému stolu, je tu rýže, amoky v košíčku, rybí polévka a nějaká zelenina s masem. Pak nám táta dává kus nejakýho ovoce. Zapomněla jsem jméno, je to trochu sladký, trochu kyselý. Stálo to 6$, vnb.

Cestou domů si chce Ela pohladit spící krávu, ale ukáže se, že moc spící není. Lekne se, vyskočí a vzbudí další tři kámošky. Vidíme slepice na stromě. Já teda nemam brýle a je tma, tak je aspoň slyším. Určitě jsou hrozně chytrý. Chci slepici na zahradu. Na vajíčka.

Večer si chvíli povídáme s Izraelcema, jsou docela milí, zítra jdou na trek. Dvacet kilometrů denně a spaní v hamace. To fakt nechci.


Den 28 – Konečně moře, Koh Rong Samloem

8. 8. 2017

Na snídani jdeme zase k „naší“ rodině. Dostáváme polévku s instantníma nudlema a vajíčkem. Pak přináší banán ve sticky rice zabalený v listu, Ela umřela blahem. Je to vynikající. Táta nám dal vizitku a říkal, že mu visitor centrum zrušilo jeho osobní stránky s ubytováním. Taky jim vzali kola a platí mu nějakou směšnou měsíční částku. Komunisti.

Do Andoung Teuk jedeme na motorce, trvá to asi 50 minut a je to dost jízda. Čekáme na Viráka, zase jede jako poslední. Všichni už jsou na cestě, včetně toho, co nám má stopnout autobus. V mezičase si hladíme kočičku. S půlhodinovým zpožděním přijíždí bus, vypadá dobře. Stavíme, někdo si dává oběd, tak si kupujeme nějaký ovoce. Paní nám oloupe pomelo a nakrájí něco jako hrušku. Pěkně jí to odsejpá.

Jsme v Sihanoukville a jak nám ten Rumun říkal, že Kambodžani jsou pěkně otravní, tak fakt jsou. Hned se na nás přilepí dva tuktukáři, jeden s vozem, druhý s motorkou. Fakt se jich nemůžeme zbavit, tak jedem s tím bez motorky. Stojí to 3$ a naštěstí nás vezme všude, kam chceme, takže se to docela vyplatí. Nejdřív bankomat. Snažíme se vybrat 200$ v reilech, ale nechce nám to dát. Naklikaly jsme tam 800 000 a ono to vydává jen dolary. Tolik jich bohužel nemáme, tak zkoušíme jen 200 a už to jde. Uf. Další zastávka lístky na loď a na noční bus do Siem Reapu. Loď stoji 15$ zpáteční a autobus 12$, což je podezřele málo, tak se máme asi na co těšit. Jede nám to za dvě hodiny, dáváme si pizzu na pláži a pak ještě shake v jiný restauraci. Potkáváme holandskou rodinku ze slonů. Tam přijdou prodavači pletených náramku a jiných nesmyslů. Musím mu slíbit, že až se rozmyslím, že chci náramek, přijdu jenom za ním. Tak jo. Taky mu říkám, že jeden náramek už mám, že jsem ho našla na ulici. Přemlouvá mě ještě do barevných šňůrek do vlasů, ale není mi dvanáct a budu muset do práce. A pozor! Ještě přijdou dvě paní, co nám chtějí vytrhat chlupy odevšaď. Nohy máme oholený, ale to je neodradí. Dávají nám zrcátko, ať se koukneme, jak máme srostlý obočí a kníra. Umírám tam smíchy, jedna se zmocnila Eliný nohy a pomocí nití jí trhá chlupy. Už tam má červený fleky.

Přijely jsme na ostrov. Dostat se z lodi byl sportovní výkon a přejít po můstcích na břeh taky. Tohle se jim moc nepovedlo. Taky je tu teda děsnej bordel, igelitky, petky a tak. Pláž M’pai bay je tak akorát malá, bydlíme na jednom konci. Jsme dost překvapený, co jsme si zabukovaly, protože jsme si obě myslely, že vybíráme něco jinýho. Ale to neva, matrace tu jsou, moskytiéra taky, a protože jsme tu samy, máme i vlastní společnou koupelnu. Hned vedle jsou hamaky, houpačky, domečky na stromech a není problém si tam přinést jinde koupený jídlo.

Jdeme do moře, na pláž kousek dál, kde nejsou lodě. Je tu píseček a dlouho mělko. Voda je fakt teplá, mnohem teplejší než vzduch. Válíme se tu jak vorvani. Taky mě tu zasáhlo hejno skákajících ryb, mam záchvat.

K večeru jsme si šly obhlídnout, co kde mají k jídlu. Dá se tu najíst i pod dva dolary, takže můžeme jíst pořád. Chvíli si čteme na stromě, a protože plankton začne svítit až později (ideálně kolem 23h), jdeme ten prostor mezi vyplnit večeří.

Už je čas na plankton. Cestou Ela zachraňuje poustevníka, ale asi už to má za sebou. Sbíráme mušle. Plankton nesvítí, tak mu jdeme naproti do vody. Bojím se, že mi něco ukousne nohu nebo hlavu. Když máchám rukama ve vodě, plankton se trochu rozsvítí.

V pokojíčku nás večer ještě překvapí ještěrka. Je to spíš ještěr, klidně 30 centimetrů a pořádně tlustý.


Den 29 – Koh Rong Samloem

9. 8. 2017

Dneska jsme vstaly nejpozději za celý náš výlet, ve čtvrt na osm. Šly jsme se nasnídat, zkoušíme take away restauraci. Maji to levňoučký, všechno za 1,25$. Dávám si zeleninový wrap a Ela curry rice. Tu nemají, tak ji přemlouvám do chili smaženýho lilku. Přináší to v papírovém kelímku, lilek osmažený v těstíčku. Slušná prasárnička.

Na pláži jsme samy, pečlivě namazaný. Moře je teplý jak vana, vůbec nemusíme vylézat, jen se valíme na dně. Střídavě si čteme, koupeme, spíme. Ve dvanáct, kdy už nemáme skoro žádný stín, se jdeme schovat. Zase spálený, jako prase, amatéři.

Na oběd zkoušíme další restauraci. Amok a kari. Kari bylo děsně pálivý a bylo toho tolik, že jsem to ani nesnědla celý. Pak si jdeme lehnout. Brečíme, jak nás celý tělo pálí. Mě bolí i stehna, máme tu hrozně vysoký schody, vůbec se to nedá vyjít.

Když zapadlo sluníčko, šly jsme ještě na chvíli do moře a číst si na pláž. Pak přiběhli psi a olízali z nás sůl. Je nám zima, jdeme se umýt a potom na shake a wifinu. Zase přišla ještěrka.


Den 30 – Šnorchlovačka

10. 8. 2017

Ještěrka s námi bydlí, spala za zrcadlem. Na snídani (banánový shake s kokosem, och) si mě oblíbila jedna místní holčička. Trochu brečela, když si ji máma brala zpátky, prý má ráda bílý lidi. Pak jsme šly na hoďku na pláž. Hezky v tričku, vzala jsem si pyžamo. Už trochu smrdělo, tak si zaslouží provětrat. V jedenáct máme sraz na šnorchlováni (10$), takže si dáváme brzký oběd a jdeme čekat.

Blbečci nás zapomněli vyzvednout, takže na nás jedna loď čeká a druhá nás převáží na první šnorchlovací místo, kde přestupujeme. Jsme tu s partou Italů, 4 kluci, zbytek holky. Vůbec nevypadají italsky, vypadají dost hrozně. Vzala jsem si na sebe pro jistotu i tříčtvrťáky, nerada bych opakovala chyby. Záda mě bolí pořád hrozně.

Šnorchl je v ceně výletu, tak jdeme na to. S Egyptem se korály srovnat nedají, ale narazím i na sasanku. V barakudím zálivu potkáme i pár ryb, ale nevím, jestli jsou to barakudy. Dál stavíme na vodopádu. Je pro děcka, ale pod ním je pěkná koupačka, tak se tam na chvíli uvelebíme.

Nejdelší zastávka je na hlavní pláži ostrova. Jídlo tu stojí dvojnásobek, co u nás, dobře jsme vybraly. Italové obědvají, my se jdeme projít na Lazy beach. Trvá to necelou půlhodinku, ale je to tu krásný. Vlny. A molo. Tam se bohužel nestihneme vyfotit, protože to okupujou nějaký zlý děti a my musíme běžet na sraz. Rozpadají se mi sandály, asi zkusím stejnej tríček jak taťka na promoci. Cestou potkáváme partičku Italů, kteří teprve vyrážejí?!, takže to nikdy nemůžou stihnout (logicky). Čekáme v houpací síti v moři, tak se to docela dá. Nějekej levej Ital si o kámen rozřízl nohu, má to v igelitovým pytlíku a koupe se na plovacích vestách. Do lodě ho potom odnesou.

Odjíždíme o hodinu později, ještě stavíme na jednu šnorchlovačku, ale už není nic vidět. Zatáhlo se, konečně se můžeme svlíknout z těch mokrejch hadrů. Chci Elu vyfotit ve světle zapadajícího slunce, ale bud vypadá jak Otesánek nebo jak debil.

Po příjezdu domů vypadl proud na celém ostrově, ani voda neteče, tak jdeme rovnou na véču. Polévka Tom Yam a brambory s vajíčkem, chce to změnu. Vajíčko bylo tak slizký, že ho ani Ela nesnědla a brambory taky žádná hitparáda. Polévka výborná. Musím to zapít jablečno pomerančovým shakem.


Den 31 – Moře, pláž a jídlo

11. 8. 2017

K snídani jsme si chtěly dát zelený kari, palačinku s ovocem a banánovo kokosový shake. Máme červený kari, palačinku s Nutelou a banánovo čokoládový shake.

Jdeme se podívat na Clear water beach, má to být asi hodinový trek. Dojdeme na konec pláže a pak do lesa, po cestě i necestě a za hrozně dlouhou dobu najdeme pláž. Voda není čistší než jinde, ale je to příjemná změna. Lezeme do moře, pak si čteme, spíme, zase koupačka a furt dokola. Fotíme parodii na párový fotky, málem utopím foťák, jak se směju. Dojíme banánky, ve dvě začíná pršet, schováváme se do moře. Cestou domu rozmýšlíme, co si dáme k večeři. Ela chce rybu a já mango salát. A smažený cibulový kroužky. Mají je tu všude, tak to se prostě musí, protože doma bych si je nikdy nekoupila.

Rybu nemají, mango taky ne, takže si dáváme Tom Ka Kay a míchaný salát. Polévka je z kokosového mléka a na salátu tatarka, takže všechno v pořádku. Kroužky jsou mastný a dobrý. Sundávám podrážky z bot a jsou zase jako nový. Večer se jdeme projít na kopec na západ slunce. Je pod mrakem, takže nic není vidět a ani nevíme, jestli jsme na správným kopci. Stavujeme se ještě na fresh a wifinu, zdá se, že tu denně mění hesla.


Den 32 – Noční přejezd do Siem Reap

12. 8. 2017

Na snídani jdeme k Erin, dávám si vaječnou omeletu s rajčetem a shake z passion fruit. Výborný výborný. Ela si přináší brownie se salkem. Check outujeme se, batohy necháme na recepci a vyrážíme naposled k moři. V jednu se jdeme osprchovat, převleknout a najíst. Málem jsme se přiotrávily splodinama. Plasty a jiný sajrajty tam sice pálí celou dobu, ale tentokrát nám extrémně nepřeje vítr. Smaženou rýži jsme zapily vynikajícím mango shakem a šly o dům dál na ještě jedno brownie a wafle bez cukru. Zase toho byl kopec, snad nám nebude špatně v autobuse.

Přijíždí ferry, musíme se k ní skoro dobrodit a v 15:53 vyrážíme. Jsme jak blesk a za chvíli se vyloďujeme v Sihanoulville. Odjezdový místo jsme našly líp, než jsme čekaly, takže máme dvě hodiny na sehnání nějakého ovoce a tak. Máme banány, liči nám nechtěli prodat. Na Kolik to stojí? Odpovídají No.

Autobus je skvělej. Jmenuje se to hotel bus a máme tu fakt postel. Od uličky vpravo dvoulůžko, vlevo jednolůžko. Dvě patra postelí. Dáváme si Kinedril a jede se nám báječně. Zastávky na čůrání jsou ale dost divný, vždycky se někde zastaví a čeká se. Žádný ohlášení, jako co se to děje. Pak vyskákaly nějaký děti a my vždycky za nima. Dotazu, kde je záchod, nikdo nerozuměl.


Den 33 – Chrámy Angkoru

13. 8. 2017

Kolem sedmý přijíždíme do Siem Reap. Hned si nás bere Tuktukář a za 3$ nás veze do hotelu. Náš první sdílený pokojíček. Tady si necháme batohy a se stejným tuktukem jedeme na chrámy. Řekl si o 20$ za celý den, no budiž.

Vstup do Angkoru stával 20$, od února zdražili na 37$, neskutečný. Jako první jdeme na Angkor Wat. Máme rozchod dvě a půl hodiny. Je příšerný vedro, Ele se zase dělá spatně, je tu miliarda lidí. Chrám pěkný, ale prostě ty turisti…to je hrozný. A tady něco málo, co jsme si našly: „Angkor Wat představuje vůbec největší náboženskou stavbu světa. Ve 12. století na něm pracovalo 300 tisíc dělníků a šest tisíc slonů.“ Pořád nám někdo cpe guida, knížku nebo náramek. Stoupneme si do fronty na vyhlídku, trvá to dlouho, a když už jsme skoro na řadě, řeknou Ele, že nemá sarong, ale scarf a že to se teda nesmí. Tak se snažíme vysvětlit, že tohle není žádná šála, ale sarong, ale není nám to nic platný. Nahoru jdu nakonec jenom já, smrdí to tu jak kočičí chcanky. Výhled není špatný, ale když to srovnám s výletem na Kokořín… Ela si pak kupuje sukni, z pěti dolarů to usmlouváme na tři, ale je fialová. Mami, můžeš ji slíbit Rumunům.

Pak jedeme na chrám Bayon, to je ten s hlavama. Líbí se mi asi víc, máme tu jen půl hodinky. Všude jsou hlavy, a jak jsem se někde dočetla, „na rozdíl od ostatních chrámů je totiž postaven jako důmyslné bludiště 54 štíhlých „gotických“ věží, které jsou ozdobené obrovskými tvářemi, na jejichž rtech dodnes můžete obdivovat poněkud potměšilý až cynický úsměv. Ať stojíte kdekoliv, vždycky vás sleduje alespoň tucet párů kamenných očí. Dohromady jich napočítáte 216 – tedy pokud budete mít tu trpělivost. Magické místo má jedinou slabinu. Žádná fotka nezachytí jeho úchvatnou atmosféru. Tohle se prostě musí vidět na vlastní oči…“. Někde tady se mi vybil foťák.

Dál jsme viděly sloní terasu, nějaký menší chrámy a pak taky tyhle: „Jedním z největších a nejzachovalejších chrámů je Preah Khan, který si můžete doslova a do písmene užít na vlastní kůži. Skoro nikdo tam není, a tak ho můžete prolézat ze všech stran. Velmi zajímavý je také vysoký chrám s velmi příkrým schodištěm Ta Keo, který hned na první pohled působí jako nedodělaný. Odhad je správný, v době výstavby totiž do chrámu uhodil blesk, což bylo považováno jako špatné znamení, a proto zůstal „poskvrněný“ chrám navždy opuštěn. Naopak chrám Ta Prohm je známý po celém světě. Aby ne, když si zahrál v kultovním filmu Tomb Raider s Angelinou Jolie. Tento chrám je unikátní, protože byl totiž ponechán v takovém stavu, v jakém ho objevili francouzští archeologové – proto je dosud zpola pohlcen džunglí. Řada staveb je zřícená, další jsou pozvolna požírány kořeny mohutných stromů. Krásná ukázka, jak lehce divoká tropická příroda vítězí nad lidskou civilizací.“ Končíme kolem jedné, už nemůžeme.

Šly jsme se domů osprchovat a pak do města najít zastávku na zítřejší odjezd a dnešní masáž. Autobus jsme si bookovaly už z Prahy, pro sichr. Stojí to dvojnásob (56$ tyvole) a ještě s tím máme starosti.

Nakonec jsme to s pomocí jednoho (vlastně dvou – ten druhý byl mladý a s bordelem na ksichtě) tuktukářem našly, domluvily si free pick up (tak schválně) a jely na masáž. Měly jsme vyhlídnutou jednu za 6$ (jen nohy), on nás vzal jinam, že za 10$ máme cely tělo. To nechceme, jsme spálený. On říkal, že spálený nevadí. Asi nikdy nebyl spálenej. Nakonec jsme objevily hodinovou reflexní na nohy za 5$. Dostaly jsme dva kluky, jsou dobří. Na nohách by klidně mohli trošku přidat, ale pak nám masíruju krk a křupou záda a to je super. Ale i ta chodidla jsou super! Na konci jsme ještě dostaly čaj.

Jdeme si najit ještě něco k jídlu. Dávám si jablko mrkev shake (už se mi stýská po domečku asi). Je to dobrý, ale asi do toho lijou nějaký hnusný sirupy. Kupujeme ovoce na zítra a jdeme si lehnout.


Den 34 – Přejezd do Bangkoku

14. 8. 2017

Hned ráno jsme vyrazily na trh, co máme za domem. Banánky pečený ve sticky rice jsme nakoupily ve velkém, ať tu cestu do Bangkoku přežijeme. Je jich 14. Plus nějaký rajčata, mrkev a jako bonus chili papričky a jarní cibulku.

Vyzvednout nás měli mezi 7 a 7:30 v hotelu. Náš recepční už byl v 7:20 dost nervózní, tak nám tam zavolal. Tuktuk je na cestě. No a kdo to nepřijel… Týpek ze včerejška, kterého jsme potkaly před autobusovou zastávkou. Náušnice, zkažený zuby, kšiltovka, sluchátka. Hroznej hiphoper, cestou nám i „zpíval“.

Autobus máme veliký. S podnožkou na nohy, která mi nefunguje sakra. Dostaneme i vodu, sváču a ledový kafe. A je tu záchod. Hezký, ale nevím, jestli je to za plus 14$ dost. Na hranici jsme zase strávili věčnost. Žádný peníze se po nás nechtějí, tak to můžeme projíst. Zase jedeme a autobusový stevard nám nese oběd. Rýže s vajíčkem a trochu okurky. Je to dobrý, čerstvý, ne jak ty letadlový jídla.

Už mám přesezenej zadek, na nádraží dorazíme až v půl šestý. Hrozně prší, auta jsou po disky namočený v louži. Najdeme MHD a autobus č. 3, který jede až do Khaosan Road. Taxi bychom se nedoplatily, tohle je zadarmo. Na půl cesty se nám bohužel autobus rozbije, takže čekáme na další. Za hodinu a půl jsme konečně v hotelu, provoz příšernej. Hotel taky příšernej, bez okna a smrad (ale třeba tu bude aspoň ticho). Jdeme ven, na něco k jídlu. Paní od nudlí nás poznává, tak si u ní dáváme nudle a rolky. Pak Elu jeden kluk od tetování osloví jménem?! Nechápu, asi jsme se za těch pět týdnů nezměnily. Potkaly jsme paní s falešnou identitou, žurnalistu nabízí za 1500b. Kde to jsme… Půjdeme radši zítra na masáž.


Den 35 – Khaosan Road

15. 8. 2017

Ráno už se těšíme na hotelovou snídani, ale je to zklamání všech zklamání. Na stolku „obsluž se sám“ je toust, marmeláda v kýblu, kafe v plastu a pytlíky černého čaje. Jdeme se raději najíst ven. Ulice se zatím ještě neprobudila a zjišťujeme, že restaurace jsou drahý (až 160b). Chvílí tam tak brouzdáme a pak ve vedlejší ulici potkáme pána s vozíčkem s rýží. Dáváme si rýži s vajíčkem a s kuřetem, dohromady platíme 70b. Yes.

V hostelu pijeme čaj a za chvíli jdeme zase ven, najít nějaké ovoce do letadla. Pak ještě zkontrolovat zastávku autobusu na letiště, jestli je tam, kde má být. Je.

Sprcha, check out a chvíli čtení v místnůstce pro hosty. Je to spíš skladiště, ale nikdo nás tu neotravuje. Je čas na masáž. Hodinová thajská za 250b. Jsou tu mraky studií, nakonec vybíráme jedno podle Trip Advisoru. Ela je nemocná, rýmička a kašlíček, tak snad ji moc nepotečou nudle. Já jsem se začala loupat, doufejme, že si toho nikdo nevšimne. Loupat = nikdy jsem nic tak hroznýho neviděla, vypadám jak s leprou.

Masáž je skvělá, jen je tu dost osolená klimatizace, mrznou mi nohy. Jinak je to tu nejlepší. Dokonce mě vytahala i za uši. Mačkaj nás fakt pořádně, někdy je to trochu na hraně, ale to chceme. Po masáži jsou v plánu brouci, kukuřice a zmrzlina v kokosu. Stánkaři tu ještě nejsou, tak se asi tak padesátkrát projdeme Khaosanem, až po několika hodinách konečně… kupujeme dva druhy brouků, larvy a kobylky. Stojí to 50b a je toho celá krabička. Krabička radosti. Larva chutná jako moučný červ a kobylka jako opečená sojovka. Mami, tati, vezeme vám dáreček.

Dáváme si zmrzlinku, je nějaká sladká a kukuřici, ta je dobrá. Ještě se stavujeme na tradiční mango sticky rice a pak jdeme koupit k snídaňovému pánovi take away rýži do letadla. Pán tam není, tak najdeme jiný podobný stánek. Tam je menu trochu zapeklitý, protože rýže stojí 10b, vajíčko 15b a rýže s jednou přílohou 35b. Platím stovkou, vrátili nám na 70b, ale já se jim postavila, že jako co jako a že to má stát pade. Oni že ne a já že jo. Umíte počítat hergot? Tak jsme se chvíli hádali, ale nakonec to vzdali. Win win win! Za těch patnáct korun mi to stálo.

Na autobus číháme od sedmi, pro jistotu. Peníze máme akorát, snad se nic nepokazí. Autobus přijel a v něm dost vtipná průvodčí. Někdo tu smrdí s durianem, tak se kolem nás plíží a očuchává tašky. Na letišti jsme chvíli po osmé, letí nám to ve 2:35. Už jenom šest hodin. Na přestup v Dubaji máme přesně 1h a 25 minut.

A co se nám nestalo… Letadlo z Bangkoku má zpoždění, odlétá ve 4h. No uvidíme, třeba si pilot pospíší. Máme trochu hlad, ale naštěstí tu mají v duty free ochutnávky. Obejdeme všechny obchody a otevřeme všechny plechovky „try me“. Je nám trochu trapně, ale co.


Den 36 – Nechtěná zastávka v Dubaji

16. 8. 2017

No tak ne, ulítlo nám to před nosem. Další letadlo do Prahy letí až zítra ráno, musíme tedy zůstat v Dubaji. Paní organizátorka nám zařídila hotel, nemusíme zůstat na letišti. Čechů je osm, rodinka, Katka a Zdeněk. A pak tu jsou ještě dva Ukrajinci a Němec. Ti Ukrajinci nedostanou víza, musí do letištního hotelu, chudáci.

Na shuttle čekáme sto let, ale v půl jedný konečně přijíždí a odváží nás do hotelu. Je moc pěkný a noc stoji pětkrát víc, než náš nejdražší hotel v Asii (98$). Má bazén, vířivku a posilovnu. Taky jídlo a kavárnu. A výtah. A vanu.

Oběd si vybíráme z několika jídel, bereme nějakou indickou rýži. Z bufetu si nabíráme starter, takže jsem najedena, ještě než přinesou hlavní chod. Jdeme omrknout posilovnu, natáčíme si tam vodu z barelu. Pak kouknem na bazén na střeše, ale je tam nechutný vedro.

Po o jde rodinka spát, my zbylí 4 vyrážíme do víru velkoměsta. Posledních 15$ směňujeme za AED. To tady ještě neměli. Kupujeme celodenní lístek na metro a jedeme do obchoďáku. Tam je všechno. Akvárka, vodopád, kluziště i taxíky. Jdeme se mrknout na Victoria Secret. Pěkný, no. Vylezeme ven a tam je nejvyšší budova, má přes 800m a skoro se nám nevejde do záběru. Před ní je fontána, ale stříká až večer. Je vedro a prašno. Čas nám utíká, takže vynecháváme druhý shopping centrum se sjezdovkou a jedeme rovnou k moři a hlavně na ostrov, plavky máme.

Jedeme metrem a potom přesedáme na tramvaj, jezdí to tu často, všechno klimatizovaný. Na ostrov se jezdí jednokolejkou a stoji to 180 Kč. Haha. To fakt nemáme. Platí to Kačka. Má u nás kafe, dort i čaj. Katka je vlastně hrozně super, byla v Thajsku na deset dnů meditovat v chrámu. Celou dobu se mlčí, nejí a dýchá. Jednokolejka nás odveze na konec ostrova Palm. Je uměle vytvořený a velký jak kráva. Představovala jsem si, že když zvednu foťák nad hlavu, vejde se mi ze břehu do záběru. Cha. Vlastně nikam se nedá dojít pěšky, všechno je kurevsky daleko. Na ostrově je obří hotel s obřím akvárkem a obřím akvaparkem. Taky tam mají obří pláž, ale ta není pro nás chudáky. Chvíli se projdeme a pak pospícháme domů na večeři. Ta je v podobě švédskýho stolu. Jsou tu brambory, rýže, kari, maso, zelenina, humus, ovoce, chleba a dorty. Daly jsme si všechno.

Večer usínáme v královský postýlce a s klimatizací.


Den 37 – Domů

17. 8. 2017

Ráno se ani nemusíme sprchovat, jak jsme normálně zvyklé. Vůbec totiž nejsme zpocený. Sbíháme na snídani, zase boží. Vajíčka, slanina, hovězí se slaninou, fazole, rajčata, feta, ovoce, javorový sirup, jogurty, müsli, mléko, párky, brambory a sladký pečivo. Přejídáme se a odjíždíme na letiště. Je tu problém s našima letenkama, potřebují jakýsi papír, který nikdo nemá. Takže čekáme, hodinu a půl, ale nakonec se to nějak vyřeší.

Nasedáme do A380, docela pěkný. Každá sedíme jinde, ale zabavíme se filmem, hudbou a jídlem. Před druhou jsme v Praze a jdeme pro kufry. To byly dost nervy, ale nakonec to dobře dopadlo a my můžeme frčet za Nelčou na zubní hygienu. Ta se má.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *