Kuba 2018

Před cestou jsem si přečetla několik internetových deníků, cestopisů i diskusí o Kubě. Všichni nás okradou, nic tam nefunguje a není. Zkusím se na to připravit předem a cestovat po ostrově s pokorou (ha haha). A protože nejvhodnější doba pro návštěvu Kuby je mezi listopadem a květnem, kupujeme letenky na červen a červenec a vyrážíme mezi komunisty.


Den 1 – Praha – Amsterdam – Havana

21. 6. 2018

Vstáváme v ten nejhorší možný čas, tři patnáct. Dobaluji mokré plavky a odjíždíme na letiště. Ještě není ani šest hodin a už tu máme srandičky s ananasem. Táta doma dostal za úkol sbalit krabičku s ovocem ke svačině, tak tu teď lovíme ananas bez krabičky ze dna batohu.

Cesta z Amstru je dlouhá, naštěstí stihneme za těch osm hodin několikrát vystřízlivět. KLM se o nás hezky starají, vlastně pořád jíme. Já mám od všeho vegetariánskou alternativu. Zatím moc pěkný výlet. Cestou z letadla se s námi loučí pilot. Nedávno oslavil dvacet, vypadá na dvanáct a dneska složil zkoušku. Blahopřejeme.

Na Kubě mají dvojí měnu. CUP – pro místní – odpovídá přibližně 1 Kč a dá se s nimi platit na tržištích a ve stáncích s rychlým občerstvením pro místní. CUC – konvertibilní měna pro cizince – má hodnotu přibližně 25 Kč a chtějí je všude.

Po příletu si jdeme směnit nějaká eura za místní cucy a najít taxi. Oficiální cena taxikářské mafie je 25 cuc, někteří nám to nabízejí dokonce za 30. Pak ale objevíme taxi colectivo, krásnou ameriku, která nás do centra města hodí za dvacku. Místo předností se troubí, místo semaforu se rozhlíží. Welcome to Cuba.

Řeknu vám, hostel se bez adresy a jména hledá docela blbě. My máme adresy tři a blbě se to hledá taky. Tak tu tak chodíme a ptáme se a nikdo neví a nám je horko a chceme sprchu. Nakonec to netrvá ani hodinu a my se úspěšně soukáme do dveří naší paní domácí. Než se všichni čtyři osprchujeme, už z nás zase lije. V domečku nám nechtějí směnit cucy za cupy, tak musíme zkusit štěstí jinde. Cestou do centra uspějeme v jednom krámku, povedlo se s kurzem 23. Potkáváme hrozně moc koček i psů a dokonce jednoho mrtvého. Ten si normálně jen tak leží v parku pod křovím.

A první dojmy? Centrum Havany je jedno velký „tyvole“. Rozpadající se domy, všude odpadky, smrad… Malé stísněné byty vedou z obýváku rovnou na ulici. Tam je v lepším případě gauč a na něm leží celá rodina. Všichni čumí, dost často skrz zamřížované dveře. Heslo „Fidel pretends to pay us, we pretend to work“ tu platí jen z půlky, oni totiž žádnou práci ani nepředstírají. Místní atmosféru krásně vystihl i průvodce: „Ve zdejších notně zchátralých domech často vybavených jen nejnutnějším sociálním zařízením žijí příjemní a družní lidé, jenž ze svých stísněných příbytků rádi utíkají na ulici, která je přirozeným centrem místního společenského života. Velmi snadno se tu přenesete zpět v čase do dob, kdy neexistovala kanalizace a život plynul zcela odlišným rytmem.“

Místní móda nás překvapila. Půlka holek tu nosí síťované punčocháče. Kdyby byla jedna, řekneš si „Jé, děvka“, takhle si řekneš „Jé, děvky.“  Druhá půlka holek je tu trochu objemnější, ale nebojí se to ukázat. Upnuté minisukně, legíny, krátké topy, břicha ven. Hitem jsou také jednobarevné kombinace, a to jak u žen, tak i u mužů.

Tuzex, jeden malinkatý obchůdek, kde mají pár konzerv, rum a rýži, šest holek jako personál. Jedna hlídá vchod a vybírá batohy. Druhá sedí za pokladnou, která nefunguje. Třetí sedí za pokladnou, která funguje. Čtvrtá sedí za třetí a směje se jí. Pátá dává nákup do igelitového pytlíčku. Šestá vyšla ze skladu a směje se všem. Došla páska.

Kluci tu na hlavách nosí drny. Jsou ostřihaní skoro dohola, jen uprostřed mají takový ostrůvek černých vlasu. Když se chtějí jó vyparádit, zgelují to do kudrnek a nastříkají stříbrnými flitry. Princezny.

Nemají tu klasické popelnice u domů, jen obrovské přetékající kontejnery, které se plní týdny až měsíce a smrdí to přes celou ulici.

Usínáme v osm hodin, tři našeho. V černě vymalovaném pokoji bez okna. To ještě netušíme, že nám brzy přestane běžet klimatizace i světlo.


Den 2 – Brouzdáme Bronxem

22. 6. 2018

Dobré ráno, snídáme rum. Vypli proud. Nejde lednice, klimatizace, světla. Paní nám přinesla sirky, kdybychom si chtěli posvítit. Chceme. Jako bonus nám nejde ani splachování. Vzrůšo. Mamka má migrénu, není to dobrý.

Vydáváme se do města ulovit něco k jídlu. Cestou se snažíme směnit cucy za cupy, ale zatím neúspěšně. Buď se bojí, nebo nemají. Kupujeme alespoň levnou vodu, 1,5 l za 0,8 cuc.

Naivně jsme si do batůžků vzali plavky, když už jsme u toho moře. Spíš než moře je to ale vyhnívací nadrž plná odpadků, navíc je za zdí, nedá se k němu slézt. Kousek dál si nás odloví jeden uklízeč, ukazuje nám okolí, kde co je, co máme vidět a kde se najíst. Pak z něj vyleze, že má rodinu a potřebuje peníze, prý se tady špatně shání jídlo. No o tom bychom mohli vyprávět. Dáváme mu dolar a rozcházíme se.

Procházíme kolem pevnosti, stále hladoví. Na rohu se staví dva obří hotely, tady budou brzy bydlet zbohatlíci z Ruska. Parkem se vracíme zpátky. Svačím proteinovou tyčinku plnou cukru, hlad se tentokrát neptá…

Úplnou náhodou narážíme na trh s ovocem, kde nakupujeme všechno. Limetky do rumu, manga, kokos, ananas, papáju, banány a meloun. Platíme kolem 115 cup, tedy asi 120 Kč. Tolik radosti za pár korun.

Přicházíme domů, ale jejda, nemůžeme se dozvonit na paní domácí. Čekáme, zkoušíme, pak začnu trochu zuřivě do dveří mlátit. To pomohlo. Ukázalo se, že proud stále nejde, tedy ani zvonek nezvoní. Jíme ovoce a zbytky z Prahy.

Rozhodli jsme se nerozlišovat jídlo na snídani oběd večeři, ale jíst, když zrovna máme co. Kolem poledne si dáváme „dvacet“ na šest hodin. Je šílená bouřka, dokonce nám dvakrát problikne světlo, ale pak zase na dlouho umře.

Večer už není tak nechutné horko, jdeme najít jídlo, chceme restauraci. Narážíme na TripAdvisor. Krevety, okurková polévka, tapas a anglicky mluvící personál. Velká nádhera.

Usínám v obýváku, kde je místo 40°C jen třicet osm.


Den 3 – Tobacco factory

23. 6. 2018

Nad ránem nám pustili proud. Jsme v šoku a šťastní. Z čeho jsem taky v šoku, ale nešťastná je zánět močáku. Že mě to vždycky přepadne na cestách. Beru antibiotika a vzdávám se rumu. Smutnej příběh.

Dnešní cíl je jasný – Tabaco Factory.

Lístky si musíme koupit v hotelu vedle Capitolu a pak taxíkem do továrny. Je to asi kilometr, dva bloky od našeho domečku. Paní průvodkyně se ujala naší čtyřčlenné rodinky. Tady nějaká fakta, která jsme mezi anglickými slovíčky se španělskou výslovností zachytili:

  • Nesmí se tu fotit
  • V Havaně je 5 továren, na celé Kubě 47
  • V továrně pracuje 600 zaměstnanců
  • Vyrábí se tu 8 různých značek
  • Cohiba doutníky jsou nejlepší, kouřil je Fidel a mají nejkvalitnější listy
  • Jeden doutník se dělá z pěti listů
  • Mají tu 8 h pracovní dobu, jednou za 14 dní makají i v sobotu
  • Dostat tady práci není žádná sranda, potřebuješ kontakty

Cestou domů navštívíme ještě náš oblíbený trh a jdeme se konečně najíst a vyspat. Mamce je pořád špatně. Sníme meloun a papáju a na 4 hodiny si zdřímneme.

Po spa vyrážíme na „knihu“- hotel ve tvaru otevřené knihy s vyhlídkou. Je to dálka, bereme to přes náměstí revoluce s pomníkem, Fidelem a Che. Nic jiného tu není. Už nám kručí v bříškách, ale nejdřív výhled a pak restaurace. Po 7 km putování jsme dorazili k hotelu, ale vršek je zavřený. Sakra! Restauraci vybíráme tak dlouho, až přebereme. Mamka dostává kraba rozemletého i s krunýřem v rajčatové omáčce, tati a Ela místo ryby kuře a místo kuřete prase a já mám zeleninovou paellu, která se sice jíst dá, ale žádná velká hitparáda to není.

Domů to bereme zkratkou, jsme uťapkaný.


Den 4 – Santiago. Jo aha, tak ne.

24. 6. 2018

Ráno si sbalíme saky paky a s batohy se vydáváme za dalším dobrodružstvím. Cílem je bar Floridita. Jeden ze sedmi nejslavnějších barů světa. Bar, kam chodil Hemingway, má tam sochu a mami by se s ním chtěla vyfotit. Ale stejně jako včerejší skybar mají zavřeno. Tak se vydáváme turistickou třídou, koukáme, kde co lítá a pomalu hledáme naší restauraci. Zajdeme i na místní trh, kde se trochu zamiluju do kožené kabelky (a peněženky), rovnou ji kupuju a dělám si jedinou radost na dost dlouhou dobu. Kabelka stojí 22 cuc, což je zhruba desetkrát míň, než ta moje Leathery. Tak tu můžu dělat parádu.

Dojdeme do restaurace, ale je co? Zavřeno. Chytí si nás jeden taxikářský dohazovač, domlouváme si odvoz na letiště a on nám zařizuje dřívější otevření restaurace. Ať to lítá.

Vstupujeme do letištní haly a zatím netušíme, že nám příští okamžiky změní život. Všechny lety zrušeny. Nikdo nic neví. Nikdo nic nedělá. Nikdo nic nechce. Jako alternativa nám je nabídnuta 20 h cesta autobusem na východ Kuby. Brečím. Chci domů. Chci maminku. Maminka chce taky domů. Tak tam tak sedíme a přemýšlíme, co se sebou. V Santiagu máme zařízené ubytovaní i přejezd do parku Baracoa. Právo nemáme na nic. Internety tu neexistuji. Vedení letecké společnosti se zamklo v kanceláři. Měníme všechny plány a vracíme se zpátky do Havany. Ještě, že tu má táta ty kontakty. Ubytujeme se tedy u paní Heleny, Češky, která se do Havany provdala za Cesara. Zítra se vydáme do Trinidadu, zařizujeme si taxi za krásných 120 cuc. Nálada v týmu se zase lepší.


Den 5 – Trinidad

25. 6. 2018

Hned jak jsme se probudili, Cesar zavelel „musíš platit.“ Tak jsme zaplatili. Od minule docela zdražili, ale nenaděláš nic. Snídani nám připravila jeho nová holka, když má teď Helenu v Praze. Šťáva, vejce a toust.

Taxík přijel s předstihem, šikula. Cestou do Trinidadu zajíždíme na ne tak ledajakou petrol station. Řidič staví před plechovými vraty, troubí, přichází borec, otvírá, vjíždíme dovnitř, zavírá a pak pomocí trychtýře lije benzín z kanystru do nádrže. Vycouváme a pokračujeme v krasojízdě. Za chvíli stavíme na svačinu, dáváme si toust za 15 cup a šíleně sladkou mangovou šťávu za dva. Po dálnici se prochází chodci, jezdí tu cyklisté v protisměru a mineme i několik koňských a volských povozů.

V Trinidadu jsme kolem jedné. Ubytujeme se u paní, kterou nám zařídil Cesar. Nejdřív nám chce naúčtovat 25 za pokoj, ale usmlouváme to na 20, když tu zůstaneme víc nocí. To je fér. Trochu nepříjemnost ale je, že máme v pokoji plíseň, hodně plísně.

Část města patří do UNESCA a je to tu krásný. Domky tu jsou barevné a jednopatrové, takže nám to nepadá na hlavu. Ani mrtvých psů tu tolik není. Procházíme uličkami, koukáme a kocháme se. Jsou tu trhy se suvenýry. Ty věci, na kterých není napsáno „Cuba“ jsou občas i docela hezké. Jedna paní prodavačka mi na hlavu narazí klobouk, a protože mi fakt sluší, zaplatím 4 cucy a už ho nesundám.

Je tu několik škol. Nakukujeme do tříd přes mříže, až nás paní ředitelka pozve na exkurzi k prvňáčkům. Je jich tam asi deset a dělají blbiny. Tihle nejmenší se učí od 8 do 12 a pak od 14 do 16. To bych si to švihla. Dáváme pár cuc na charitu a jdeme dál. Poflakujeme se chvíli kolem, kupujeme manga, vodu a hlavně rumy a můžeme zpátky domů.

Ela má angínu, o tom ještě uslyšíme. Mamka jí štětkou namočenou v tea tree oilu sundává hnis z mandlí, nepomáhá to.

Po siestě se vydáváme prozkoumat noční život. Koupíme si dva koktejly a sedáme si na schody v centru města. E leží na zemi a trpí, my nasáváme atmosféru a pozorujeme tanečníky salsy. Kapely se tu střídají po 45 minutách. Připomíná mi to swingaře. Seznamovačky, taneční impro, pohodová atmosféra. Se mnou se naštěstí nikdo seznámit nechce. Trochu mi po tom alkoholu ztěžkly nohy.  Jdu se s mami projít do okolních uliček. Dává se s námi do řeči kovboj i s koněm. Nabízí 3 h projížďku s koupačkou u vodopádu. Táta se koňů bojí, tak asi pojedeme.

Doma dojídám poslední prášek antibiotik a E bere první, od zítřka jsem zase rumová víla. Ještě jsme nezkusili to slavné Legendario.


Den 6 – Vamos a la playa

26. 6. 2018

Snídáme u paní domácí. Ele není dobře, dává si jen osvědčené mango. My natlačíme ovocný talířek, vajíčka a tousty se sýrem.

S mami a tati jdeme nakoupit jídlo na zbytek dne. Bohužel nám onemocněl jediný španělský slovník a vyjednávání zůstalo na mně. Moje španělština je žalostně špatná, ale rozumíme si. Někdy. Cestou nás staví taxikář Rudolf, že jestli nechceme na pláž za osm cuc. Říkám, že dám šest. Tak jo. Platí.

V půl jedenácté nás před domem nabírá moskvič a za dvacet minut už v plavkách a s ručníčkem vysedáme na playa Ancón. Písek je skoro bílý a voda teplá, že by se tam člověk mohl louhovat celý den. Válíme se ve stínu, čteme si, máčíme se. Ela je zabalená do tří ručníků a leží tu jako mrtvola. Má to i trochu výhodu, protože se jako jediná nespálila. Objednáváme si koko roko, ale ono je to vlastně coco loco neboli crazy coco. Táta odborník říká, že je tam málo rumu, málo medu a žádná limetka. Už je pět a já dneska ještě neměla hlad. To je nějaký podezřelý.

Doma si E změří teplotou, přes 39, to není dobrý. Začínáme se studenými zábaly, priessnitzem a dalšími babskými radami.

Večer se ještě my tři jdeme projít městem. V osm už je tma, lidé jsou zalezlí ve svých obývacích, dveře na ulici mají ale dokořán. Babičky tu sedí v houpacím křesle a koukají na televizi, ven nebo do zdi.


Den 7 – Vodopád

27. 6. 2018

Po snídani, kterou jsme si trochu zkorigovali (nechceme sladkosti, šťávy ani kávu, ale chceme víc vody) jsme se vydali na lov ovoce. E se potí v posteli, dneska ještě zůstane doma s mami (další dny už jí v klidu neudržíme), já a táta vyrážíme s Rudolfem na výlet k vodopádu.

V deset na nás čeká před domem. Národní park de Cuba je hned za městem, asi 6 km daleko (cena 25 cuc/2 osoby). Cestou jsem bohužel přiznala základy španělštiny, a tak řidič mele a mele. Jsem moc pěkná a je divný, že nemám manžela. Přiznat to, že jsem svobodná byla velká, VELKÁ chyba. Po chvíli zastaví a u stánku kupuje 4 housky se šunkou. Dvě pro něho a dvě pro nás. Milé. Po pár kilometrech se ze silnice stane tankodrom. Panely jsou tu naskládané vedle sebe, ale úplně jim to nelícuje, asi o patnáct cm, a to jak délka, tak výška.

V parku platíme vstupenku za 10 cuc a vodu za 3 (tvl). Mapy tu nemají, ale cesta k vodopádu by měla být značená. Jdeme lesem. Ráda bych napsala, že je tu příjemný chládek, ale spíš tu není to vedro, ze kterého se chceš zabít. Nacházíme koupací tůň, tak se svlékáme do plavek a skáčeme tam. Jsme tu sami, jen ryby nám okusují nohy. Namažeme se krémem, pak rumem a pokračujeme k vodopádu. Za hodinu jsme tam. Je tu hlídač batohů a asi deset lidí. Tati bere GoPro a skáčeme (opatrně slézáme) do vody. Najíme se, hlídačovi dáme pár mýdel a jdeme zpátky. U tůňky si oloupeme mango. Přichází kanadská rodinka a dva německé páry.

Vyzvedáváme Rudolfa v baru a opět nasedáme do modrého moskviče. Když zase narazíme na polorozbořenou silnici, tati si bere foťák a vylézá z auta. V tu chvíli se na mě taxikář otočí, že jsem nádherná a jestli bych nechtěla kubánského kluka. Pomoc! Chtěla jsem mu říct, „ale prosím tě, tohle já v Praze poslouchám pořád“, ale nevěděla jsem jak. Na závěr padla i otázka, kdy si s ním zatančím salsu. Je na čase vyměnit řidiče.

V mezičase se Ela vyhrabala z teploty a poslala mami pro vodu. Ta si přinesla boty.

Večer jdeme na lobstra, ale opět vybíráme špatnou restauraci. Smrdí tu směs petroleje a výfukových plynů, humra přinesou jen půlku a stoji dvojnásobek co jinde.


Den 8 – Moře

28. 6. 2018

Po snídani děláme skvělý nákup od pouličních prodejců. Ledový salát za 5 cup a dvě bagety po 10 cupech. Je to takový typ bílého pečiva, který bychom si v Praze nikdy nekoupili, ale tady je to to nejlepší, co se dá sehnat.

Rudolf na nás čeká v deset před domem. Jedeme na pláž. Tam říká Ele, že má moc pěknou sestru. Tak myslím, že vožení autem už stačilo.

Dnešní den je deníkově jedna velká nuda. Střídáme ležení ve stínu s pláváním v moři. Je tu pár korálů a docela zajímavé ryby. Vidíme armádu olihní i ryby, co mění barvu podle podkladu.

Máme tu být až do šesti, ale v pět deset se přižene bouřka. Nádherně osvěžující. Odjíždíme.

Už neprší, tak se s mami vydávám pro vodu. Všechny potraviny jsou zavřené, bereme alespoň pohledy. Kupuju wifi kartičku, abych se podívala, jestli se tu dá pít voda z kohoutku. Nedá. Pak narazíme na jeden otevřený tuzex, vodu nemají, tak vezmeme alespoň litr rumu na hlad.


Den 9 – Výlet

29. 6. 2018

Po snídani vyrážíme na pravidelný nákup. Tentokrát jsme ale hodně úspěšní. Kromě levné vody za 0,7 cuc pořizujeme i tuňáka v konzervě. Taky jsme si domluvili zítřejší odvoz na Playa Girón za neuvěřitelných 50 cuc (autobus by byl za 48) a dnešní výlet k vodopádu El Caburni za 40.

Přijíždí moc sympatický Adriano v důchodovém věku. Cesta do hor je náročná a kopcovitá, musíme několikrát stavět a chladit motor. Jednu ze zastávek využijeme i pro výšlap na vyhlídku a ochutnání místní kávy. Ve vesnicích tu mají před domem místo aut zaparkované koně.

Výlet je dlouhý asi 8 km a začíná to poměrně prudkým klesáním po asfaltu. Míjíme prodavače cetek, směje se a říká, že cestou tam mají všichni úsměv na tváři, ale zpátky že se všichni mračí a funí. U vstupu do parku platíme 40 cuc a přírodou se vydáváme k vodě. Je to pořád z kopce. Převýšení nedokážeme odhadnout. Voní tu les, rostou tu palmy i káva. Nad námi krouží supi, nesmíme upadnout.

Po hodině a půl přicházíme k vodopádu. Je to tu krásné. Oblékáme plavky a skáčeme do vody. Je příjemně osvěžující. Jsme hrozně hladoví, takže se těšíme na mango a ananas, co neseme v baťůžcích. Ale máme problém, někdo nevzal nůž. Do manga se pouštím zuby (prase), s ananasem si musí poradit tati. S pomocí kamene si vyrobí dřevěný nůž, opičák.

Jdeme zpátky nahoru, hrozně mě bolí nohy. Jako kdyby mi rostly, ale bohužel nerostou. Přilepí se na nás hlídač vodopádu. Moc nemluví, spíš pantomimou něco naznačuje. Skoro mu nerozumíme. Říká, že není komunista a ptá se, co si myslíme o Donaldovi a Fidelovi. Nechápe, co děláme na Kubě, když v Česku jsou taky hory a není tam tohle šílené vedro. Pak začal mluvit o penězích, a to už jsme tušili, že nás nedoprovází jen tak. Tak jsme trošku skeptičtí a ostražití. Ale on se s námi za chvíli normálně rozloučí, uhne na jinou cestu a jde domů. Tímto se omlouváme za ty naše předsudky. Asi je to fakt jediný Kubánec, kterého sere ten jejich režim a nebojí se to říct.

Cestou k autu potkáváme slepice, krmíme je starou houskou. Zobáky mají narvaný, ale chtějí víc a víc. Další přibíhají, jako kdyby týden nežraly. Opět jdeme kolem usměvavého prodavače, a protože se nemračíme ani nefuníme, věší nám na krk náhrdelník pro vítěze z melounových jadérek (budeme mít dárek pro kamarády).

Řidič nám zastaví v eko restauraci, kde si všechna zvířata sami chovají a zelenina jim roste na zahradě. Bohužel je zrovna v rekonstrukci a nevaří se. Ale mají tam štěňátka, tak si je alespoň pomazlíme. Ňuňu.

Dneska si dobrou večeři zasloužíme. Vybíráme restauraci podle atmosféry. Zahrádka, kapela, anglicky mluvící servírka, vegetariánské menu. První chod je kuřecí polévka a pro mě zelná. Ta je hodně přesolená, ale dneska mi to po tom výkonu ani nevadí. Další je na řadě lobster a já dostavám bramborovou placku se zelím. K zelí se nejvíc hodí zelí. Jako dezert přesnídávka. Mamka konstatuje, že posledně to jídlo zas tak špatné nebylo.

Zase brečím, že mě bolí nohy, vracíme se domů, mám teplotku. V noci spím u mami v pokoji, u nás je po dešti vzduch se špetkou extra plísně. Voní to tam jako podhoubí v lese.


Den 10 – Playa Girón

30. 6. 2018

Taxikář přijíždí o 40 minut dřív, ale jsme ready, rovnou skočíme do Peugeota a jedeme na Playa Girón. Na silnici tu suší rýži. Je vysypaná vždy v jednom směru, asi metr široký pruh. Normálně to tu hrabou hráběmi, jezdí na tom traktor a chodí místní. Také tady přes cestu migrují obří krabi.

Ubytovaní máme domluvené od paní domácí z Trinidadu (a přes Césara). Bydlíme opět v Casa Particular u Josého a Lucie. José v Praze studoval a pracoval, takže mluví dost obstojně česky. Mamka je v sedmém nebi. Pokoje máme krásné, je tu okno a šváb, se kterým si poradí táta a jeho podrážka.

Je čas na pláž. Vedle velikého hotelu plného turistů je i část, kde paří místní. Přinesou si grily, repráčky i lednici a každý si tu vegetí pod svou palmou. Z různých směrů se line různá hudba. Když zrovna neleží ve stínu, jsou nalezlí ve vodě s flaškou rumu. Moře vypadá jak lidská polévka. Je to skvělý. S přibývajícími promile v krvi jich je tam čím dál tím víc, nosí si sem i talíře s masem a sušenky.

Jdeme s mami koupit vody a rum. V obchodě se s námi dává do řeči další česky mluvící Kubánec. V Praze studoval na Karlovce a pak pracoval na ambasádě. Vybíráme sedmiletou Havanu, om nom nom.

Na pláži si mamka objednává coco loco za dva cucy a je šťastná. Tati je zase šťastný ze spousty štěňátek a koťátek, tak si je ňuchňáme a těšíme se na Ságouše s Ejmikem.

Jdeme se ještě naposledy namočit do vody, než půjdeme na večeři. Ležíme na mělčině, skládám na Elu kamení a jeden malý kluk mi pomáhá. Pak ho potkáme v pyžamu pod palmou, jak pije písek brčkem. Anglicky nás osloví čtrnáctiletý mladík, tak vyzvídáme, jestli už mají prázdniny a další trapný otázky od tet. On nám pak naloví nějaký mušličky a my jdeme na večeři.

Ta je famózní. Brambora s česnekem, omeleta, rajčata, avokádo, kuře, humr, mango, ananas a sušené banány. Přejím se, jdu napsat deníkové resty a spát.


Den 11 –  Zase na pláži

1. 7. 2018

Po královské snídani jsme se vypravili na pláž. Zabíráme místo ve stínu pod palmou a rychle jdeme do moře. Plaveme tři, mamka hlídá na břehu batohy. Mlží se mi maska, po chvíli se odpojím a nedaří se mi ale najít cestu zpátky. Všude jsou korály až těsně pod hladinu. Na korálech sedí ježci a číhají, až mě budou moci píchnout do břicha. Nakonec to nějak přepluju, ale jsem úplně vystresovaná.

Objednáváme si coco loco a využíváme ho na maximum. Ela si z kokosové vody namíchá koktejl, mami má rum, já dužinu a ze skořápky pak děláme misku a dáváme vodu psí mámě, co si lehla k nám na deku.

Začíná tu být pěkně veselo. Opilci se sotva vymotají z moře, vymění prázdnou lahev rumu za plnou a dokutálí se zpátky do vody. Na břehu na ně čekají naštvané manželky.

Přichází k nám malý kluk. Někam ukazuje a něco mumlá. Vůbec netuším. Ela ho trochu podezírá, že ho zlí kubáňští rodiče poslali za bohatými turisty, aby jim vzal z baťůžků hromady peněz. U nás by ale moc neuspěl. Pak si rukama udělá čtvereček před obličejem a kouká na naši masku se šnorchlem. Tak o tohle šlo. Půjčím mu mamky brýle a jdeme spolu do vody. Ten se ve světě neztratí. Trochu ho hlídám, on mi vyloví pár kamenů a já jdu zpátky na deku. Za chvíli ho přivede babička, vrací masku, jdou na oběd.

Po obědě přichází zpátky, dává nám plastový kelímek, v něm jsou dvě auta a velká mušle. Měníme za masku a děláme ho zase na chvíli šťastným. Při odchodu ho babička donutí dát nám pusu a tátovi podat ruku.

Mezi tím na chudáka opilce v červeném přišla kocovina. Leží tu pod palmou, ruce na hlavě. Myslím, že chce umřít.

V sedm doma dostaneme večeři a kolem osmé přichází bouřka. Všichni se tu boji hromů, my si jako hrdinové čteme na terase a kocháme se blesky.


Den 12 – Pekelné Matanzas

2. 7. 2018

Hned ráno nám Pepa oznámil, že autobus, ve kterém máme rezervovaná místa je plný a musíme jet taxíkem. Je to o čtvrtinu dražší, ale v zátoce sviní zůstat nemůžeme. Nasedáme společně se španělským párečkem a dvěma norskými kamarádkami.

Po dvou a půl hodinách vystupujeme v městě Matanzas. Norky nevěří a my také ne. Jako bychom se vrátili zpátky do Havany. Město, auta, lidi, smrad, fuj. Jdeme si najít ubytovaní. Přilepí se na nás dva podezřelí kluci a snaží se nám něco dohodit. Nechceme. Odpojíme se. Obejdou blok a přilepí se na nás z druhé strany. Chodíme tu s krosnami, slunce pere, máme dost. Nakonec nám kluci něco našli, už nemůžeme, takže to bereme. V klimatizaci je pravděpodobně chcíplá myš, ale na smrady už jsme zvyklí. Zato je tu ale neuvěřitelná vana, říkáme tomu bazén a je v koupelně za rohem. Chodí se do ní po schodech.

Máme hlad. Otevíráme konzervu s tuňákem, tam je spousta oleje, to by nás mohlo na chvíli zasytit. Jdeme si zařídit lístky na vlak do údolí Yumuri, jídlo a vodu. Vodu chytře kupujeme v pětilitrovém balení. Dojdeme na nádraží, kde nám paní řekne, „ale vlak už tady přece několik let nejezdí…“ a pošle nás na autobusové nádraží. Zde zjišťujeme čas a cenu autobusu do Viñáles, kam chceme přejet později a ptáme se na vlak. Pánovi není rozumět, ale ukazuje někam dozadu a doleva, tak koukáme do mobilu na mapu a jdeme na nádraží číslo dva. Vypadá to tu trochu jako nákladové nádraží, ale to nás nerozhodí a po kolejích vyrážíme na perón. Potkáváme jednoho dobrého člověka ve stínu, co nám radí, že do Yumuri to jede „mañana a las nueve por la noche“. Chvíli nevěřícně koukáme, pak se začneme smát a on s námi. Vtipálek. Vzdáváme to, zítra prostě vypadneme z tohohle šíleného města a budeme si užívat jen koňů, lesa a motorek. Cestou zpátky si chceme vzít taxíka, ale říká si o nesmyslnou částku, tak ty tři kiláky dojdeme. Začíná mi to připadat jako pochodové cvičení. Levá dva, levá dva.

Stavíme v Tuzexu a kupujeme jídlo na zítřek. Nic tu nemají, jako všude. Drcená rajčata v plechovce (říkáme tomu polévka), sladký jogurt pro mimina, krekry, piva, mléko a sušenky. Po zaplacení nás ještě u východu kontroluje hlídač. Vykládáme zboží z tašek, on koukne na účtenku, kývne jakože oukej, naskládáme to zpátky a můžeme pryč. Při odchodu nám do ruky strčí ještě lístečky s motivačními citáty. „Užívej si života. Nikdy totiž nevíš, co tě potká“. Tak nás dneska potkalo Matanzas.

Doma se najíme zpěněného manga a těšíme se do bazénku. Zatímco se nám napouští voda, tati vypráví historky z mládí. Jak se koupal v louži nebo jak převrhl kočárek s bráchou. Asi se počurám smíchy. Za půl hodiny se nenapustí ani pět centimetrů, takže to vzdáváme a jdeme spát. Trapný. I rum došel.


Den 13 –  Přejezd do Viñáles

3. 7. 2018

Brzy ráno vyrážíme na autobus. Snažíme se chytnout taxíka, ale nabízí nám odvoz za pět dolarů, to asi upadl, jdeme pěšky. Je to dva a půl kilometru. Na místě se prodavač diví, že nemáme rezervaci (my bychom ji měli, ale to by tam včera musel někdo pracovat, žejo) a že autobus je plný. Myslím, že kecá. Že to jsou prostě jen sprostý tríčky, jak naplnit taxi za víc peněz. Ale co nám zbývá, z téhle díry musíme za každou cenu pryč. Bereme auto za 30/os (autobus by byl za 19/os).

Po 4 úmorných hodinách, kdy se roztékáme do plastových sedaček, jsme ve Viñáles. Tady to zase vypadá krásně. Po osvěžení v restauraci, kde Ela dostala jeden free drink od místního barmana, se ubytujeme u doktora a sestry. Snaží se mluvit anglicky a jsou moc milí.

Jdeme na procházku, je tu jedna restaurace vedle druhé, tak to vypadá, že hlady trpět výjimečně nebudeme. Zítra chceme vyrazit na skútrech a na pozítří si domlouváme koně s kovbojem Alexem.

Večer se ještě najíme v místní vyhlášené a TripAdvisorem ověšené restauraci a vracíme se domů. Já se přejím gaspachem a špenátovými lasagnemi s kozím sýrem.

Tati usíná v půl osmé, to bude mít hodně dlouhé ráno.


Den 14 –  Kola

4. 7. 2018

Dneska si chceme půjčit motorky. Mamka s Elou si řidičáky nechaly v Praze, tak je to řízení na mně a tátovi. Jsem trošku nervózní, ale všichni jezdí, ne? To zvládnu! Jenomže tu mají  jen čtyři mopedy na celé údolí, takže nic. Přišli jsme pozdě. Půjčujeme si alespoň kola. S mami máme pěkný vytuněný, E s taťkou trochu brečí. Všem nám padají řetězy a moc to nebrzdí, ale co už, jsme na Kubě.

Vyrážíme do hor. Oblast Viñáles je národní park plný skalních homolí pokrytých zelení. Cestou se na Elu přilepí asi dvanáctiletý chlapec. Prý jede k dědovi, chce nás vzít s sebou. Jsou tam nějaké jeskyně a dá se tam koupat. Ale táta zavelel ne, poradíme si sami, a tak jsme chudáka kluka setřásli. Jedeme kolem Mural de la Prehistoria, Fidelův obraz hyzdící skálu. Fotíme to přes plot, je to vážně šílenost. Vyšlapeme na kopeček, kde je bar s vyhlídkou. Pivo, džus a krása kolem nás. Kocháme se a fotíme. Cestou se různě objevuje a ztrácí Ely nový kluk.

Dojedeme domů a začne hrozný slejvák. Dáme si rychlý oběd (tati má čtvrt litru rumu) a vydáváme se na sever od města. Měním si s tátou kolo, protože to jeho je údajně příšerný. Nevím, zdá se mi to jako normální kolo. Táta nastoupí v pantoflích a kvůli alkoholu je jako navigátor nepoužitelný, takže zabloudíme hned na začátku. Směje se (a pak se snad i trochu stydí). Než najdeme správný směr, Ela už nemůže (přeci jenom má ještě antibiotika), takže se vracíme.

Na večeři  hledáme něco alespoň tak dobrého jako včera. TripAdvisor opět nezklamal, jsme nacpaní a příjemně unavení. Před devátou ležíme.


Den 15 –  Koně

5. 7. 2018

Dnešní snídaně byla dost dramatická. Zašli jsme si do baru naproti našemu domečku. Čtyřikrát vaječná omeleta. Cena 15. Platíme dvackou a je tu problém, nemají zpátky. Servírka se tedy vydává rozměnit do vedlejší restaurace. A do té další a další. Pak jde úplně zoufalá za svojí kolegyní, která si zrovna nechává lakovat nehty. Společnými silami se ten problém snaží vyřešit. Nakonec z peněženky vyklepou čtyři dolary nazpátek, tak to bereme a jdeme se připravit na koníčky.

V deset už na nás čekají čtyři koně a Alex, můj novej kluk. Vyškrábeme se do sedel a vyrážíme. Je to nejvíc nejlepší. A ještě ke všemu je pod mrakem. Dvakrát nejlepší. Táta má koňského šéfa, který se nenechá jen tak předběhnout. Za ním se pere mamka s Elou a já se courám vzadu s kovbojem. Procvičuji španělštinu. Mimo jiné se ptá, jestli si nechci večer vyjet. A jestli mám mobil. A kluka. Nechci, mobil nemám a kluka jo. Naštěstí se neptal na jméno mého neexistujícího manžela. Nevím, jak to dělám, že se do mě všichni hned zamilují.

Za hodinu a půl se dostaneme do jeskyně. Svítíme si mobily, žádné cestičky, jen pravá, nefalšována a syrová díra ve skále. Přeskakujeme potůčky. Dojdeme na konec, kde je jezírko z dešťové vody. Někde tu musí být schovaný i Harry Potter. Svlékáme se do spodního prádla a plaveme. Absolutní tma. Boží.

Na cestě zpátky míjíme „tractor cubano“, jsou to dva buvoli svázaní vedle sebe za rohy a zapřažení do pluhu. Přicházíme k farmě. Anglicky mluvící průvodce nám nejdřív vypráví o pěstovaní tabáku a pak nám ukazuje, jak se balí doutníky. Chceme si jeden koupit, ale nejmenší balení je deset, takže nic. Druhý průvodce nám dává přednášku o místní kávě, medu a rumu, co není rum, ale 40% likér z guavy. Kupujeme si od každého kus.

Cesta zpátky uteče jako voda a my po 4 hodinách sesedáme. Loučíme se a domlouváme se i na zítřek. Jen my holky, táta chce motorku.

Večer zase restaurace, jehňátko a Ela se tetelí.


Den 16 –  Zase koně

6. 7. 2018

Na snídani jsme si došli ke klukům naproti. Nabízejí celé menu za tři, to chceme. Taťka si šel zatím vyřídit skútr. Šlo to v kubánském stylu, vrátil se za hodinu bez motorky.

V deset na nás Alex čeká u koňů, tentokrát se vydáváme do druhé části parku. Dostáváme se do míst, kam se běžný turista a asi ani místní nedostane. Vypadá to tu jako v Cestě do pravěku, jsme obklopeni skalami, je to tu zelené, palmy, keře, potok, krávy, kostry, nad námi krouží supi a milujeme to. Klušeme si přírodou (já cválám, ale nikdo mi nevěří) a kocháme se. Alex nás vede k jezírku, kde se koupal jako kluk, ale nepodaří se mu ho najít. Hledáme s ním, koně máme zaparkované mezi keři a prodíráme se roštím, lezeme nahoru a pak zase dolů. Jsou tu hrozně ostré skály, spousta šneků a trnité stromy. Jezero nemáme, nevadí, jede se dál.

Oklikou kolem hotelu Jazmínes, kde se natáčel Major Zeman, se vracíme zpátky. Brodíme říčku, Alex se snaží zkrotit naše divoké koně. Stavíme u bahnitého jezírka, svlékáme trička a plaveme. Nesmíme moc daleko od břehu, má strach, abychom se neutopily. Výhled máme do skal, na kopce, palmy a Alexův zadek. Poslední zastávku si uděláme v baru pod hotelem. Objednáváme si tři ananasové freshe a zase koukáme na tu krásu kolem. Mají tu stroj na cukrovou třtinu i na sekání slepičích hlav.

Po více než čtyřech hodinách běžíme domů, už jsme se to krásně naučily. Řídit koně je vlastně skoro stejné jako řídit kolo. Akorát kolo se každou chvíli nezastaví, aby se nažralo.

Táta mezitím ve svém paralelním světě ušel 7 km po silnici k jeskyni. Tam zaplatil 5 cuc za vstup, prošel si vnitřek společně s šedesáti dětma, projel se lodí a šel 7 km zpátky.

Večer zajdeme do TripAdvisor restaurace a spokojení usínáme v osm.


Den 17 – Přejezd na Maria la Gorda

7. 7. 2018

Snídáme zase u kluků. Objednáme si vajíčka s cibulkou, dostaneme omeletu a cibulku nakrájenou vedle na kolečka. Začala sezona, tak zdražili, ale ten drn, co miluje Elu, nám to dává ještě za staré ceny. Miláček.

Taxi přijíždí o půl hodiny dřív. Cesta trvá 4 hodiny. Vystupujeme ve vesnici La Bajada, čtrnáct kilometrů od Maria la Gorda. Ubytujeme se hned v prvním domě, paní je milá, ale stojí to 25 a cenu drží. Není tu nic, tak si moc nevybíráme. Jsou tu asi čtyři domy, jedna cesta, několik prasat a nikde nikdo. Snažíme se v tom najit i pozitivum, třeba že tu fakt nikdo není. Turisti, místní. Prostě nic.

Jdeme do moře. Pod vodou to vypadá jako po výbuchu bomby. Šedo. Miliony ježků a medúz. Plaveme si v medúzí polévce, naštěstí nežahají. Prší. Vypli proud. Do večeře zbývají už jen čtyři hodiny. Ležíme. Čteme. Posloucháme Cimrmana. Nudíme se.

EJK jdou ještě do vody, já hlídám na břehu a čekám na řidiče, který by nás mohl zítra hodit na Mariu. Chce 40 cuc, to se posral asi, ale bojím se to nepřijmout, abychom nemuseli poslední čtyři dny trávit v téhle díře. K večeři dostáváme dvě ryby, mísu rýže, mísu fazolí i jejich typického guláše. Ještě přinesou banán. Pak uděláme něco, co si nezaslouží být v deníku, ale pamatovat si to budeme pravděpodobně navždy.

Večer na nás čeká překvápko. Žaba sedí na polštáři a nikdo ji nechce políbit. Nechápu. Pak nám do pokoje vletí netopýr a přes zeď přeběhne ještěrka. Pod okny kvičí prase. Dobrou.


Den 18 – Potápěníčko

8.7.2018

Snídaně u paní. Snažíme si objednat omeletu s cibulkou, ale nad touhle žádostí jen pozvedla obočí, uchechtla se a přinesla omeletu. Už nás tu pomlouvají, zapomněli, že umíme španělsky. Máslo nežerou, majonézu nežerou, ale cibuli by chtěli. Jo, to bychom teda chtěli.

Taxi přijíždí dřív a řídí ho jiný kluk, než ten, co jsem se s ním včera večer domlouvala. Tenhle umí trochu anglicky. V Maria la Gorda si bereme číslo na řidiče, abychom mu napsali, v kolik nás má vyzvednout a jdeme hned na recepci. Potřebujeme vyřešit potápění, případně bydlení tady, abychom ušetřili za taxi a výměnu eur za cucy. Recepční je neuvěřitelná. Nerada mluví a asi ani nemá moc v oblibě lidi, hlavně turisty. Dostaneme z ní alespoň, že dive centrum je za rohem. Tak jdeme za roh.

Tady už nás čeká pán a ceník. Tohle jsme nečekali. 35 cuc za ponor plus 14 cuc navrch ke každému ponoru za vybavení. Chvíli tu nad tím meditujeme, až nám navrhne takovou šarádu. Na recepci si koupíme výlet na lodi za 5 a potápěčům na ruku zaplatíme 30 za ponor. Vybavení dostaneme bokem. To se nám líbí, tak si plácneme.

Všude jsou tu kočičky. Stovky až tisíce. Oblíbíme si jedno černobíle kotě s flekem pod nosem a hned si ho pojmenujeme Áda. Za pár let tu bude kočičí velmoc.

Jedeme asi 10 minut lodí, jsem nervózní a mamka ještě o něco víc. Celkem je nás tu s výstrojí asi 13 plus dva šnorchlisti. Jako jediná dostávám short neopren. Skáčeme do vody, mamka panikaří. Chce ven. Náš divemister Rafa ji uklidňuje, vymění si s mami masku a za ruku ji táhne pod vodu. Už je to dobrý. Padáme do několika metrů, na dně je působivá měsíční krajina. Vidíme maličkatou murénku, proplouváme korálovým kaňonem (to je velká nádhera, pod námi desítky metrů), a kocháme se žlutými trubkami. Po 43 minutách lezeme z vody a ani ne za půl hodiny už jsme zase nastrojení a děláme druhý ponor. Nemají na nás celý den. Plujeme jako ovečky ke břehu, je nás asi dvanáct. Potkáváme obřího perutýna. Guide nám ukazuje brouky v sasance a mně na ruku dává takový nohatý zvíře, ježíš.

Jdeme na taxíkářský průzkum, jestli by nás náhodou někdo nevzal domů levněji. Paní recepční se nám snaží něco zařídit, ale ukáže se, že řidič autobusu jede za pět minut a chce 5 cuc na osobu. Další problém je, že se tátovi vybil mobil s číslem na našeho taxíka, takže se domu asi nikdy nedostaneme. Ptáme se paní, jestli se ještě někoho zeptá a ona říká… „Sorry, nou.“ Tak dík. Pak si u ní chceme vyměnit peníze. Kurz má dobrý, ale „Sorry, don´t have money, maybe on Tuesday.“ Chci do Prahy, kde aspoň něco funguje.

Naštěstí jsou tu i dobří lidé jako potápěči a půjčují nám nabíječku. Tak tohle máme vyřízený, naše auto přijede na šestou.

Jdeme si ještě naposledy zašnorchlovat a odjíždíme. Doma nás čeká stále vypadlý proud a večeře – prase v oleji. Během jídla se elektřina rozběhne. Díkybohu. Večer chceme koukat na fotbal, ale nehraje se. V noci zase vypínají proud.


Den 19 – Dochází nám peníze

9. 7. 2018

Ráno nás probudil řev z vedlejšího pokoje „pojďte sem, pojďte sem!“ Jejda, sklípkan. Obří a chlupatý. Tati se ho snaží dostat pryč z pokoje, ale je dost rychlý. Ježíš! Panebože! Pomoc! Nakonec si poradí čtyřlitrovou pet lahví a odnáší pavouka ven na trávu.

Na snídani si necháme spočítat útratu, abychom věděli, jestli nám zbydou peníze i na další dva dny. No… nezbydou. Musíme zrušit večeři, stojí totiž 30. Peníze máme napočítaný přesně, nemůžeme si dovolit žádný výdaj navíc. Snad budou mít na recepci peníze na exchange, abychom nemuseli počítat koruny.

Taxi nás veze na pláž. Tati klukovi navrhuje, že nás může dneska odvézt za 40 a zítra s ním nepojedeme nebo dneska za 25 a zítra za 25. Vůbec to nechápe. Tak znova. Po 10 minutách říká, „chceš mi říct, že dneska mi dáš 40 a zítra jenom 10?“ „No, můžeš se na to dívat i tak, že nás bereš včera za 30, dneska za 30 a zítra za 30“. Bude to muset probrat s kamarádem a řekne nám večer. Souhlasíme.

Na recepci se snažíme vyměnit eura. Nemají. Ale chtějí zaplatit vstup do areálu. Dvacka. Fuck! Naštěstí z těch 20 můžeme 14 projíst a propít v místním baru.

Je čas na potápění. Podmínky jako včera. Máme loď sami pro sebe a nového divemastera. Na prvním ponoru vidíme želvu a proplouváme úžasným kaňonem. Při druhém ponoru plujeme skrz otevřenou korálovou soutěsku, vidíme dva veliké perutýny a na závěr obrovského kraba.

Na břehu zase zkoušíme směnit, ale paní se směje, docela přátelsky a slibuje, že zítra už fakt určitě možná přivezou cash. Přes poledne jíme, co se dá. Banány od snídaně, proteinové tyčinky, koktejl nebo vločky z Trinidadu, které si polévám medem z Viňáles. V šest si chceme konečně projíst to naše vstupné, ale vařili jen do tří a večeře jsou od půl osmé. Tak si alespoň na baru objednáváme nějaké Piña colady a sýrové sandwiche.

V osm nás nabírá řidič a frčíme domů. Zítřek si ještě rozmyslí, a buď přijede, nebo ne. Využíváme funkční elektřiny a chvíli koukáme na fotbalový záznam. V noci mě Ela budí a vyděšeně říká, „někdo tady je.“ Tak se vyděsím, že tu máme paní domácí, co si přišla pro dolary. Sen, zamykám raději dveře.


Den 20 – Poslední moře

10. 7. 2018

Ráno nás paní poprosila, jestli bychom nemohli zaplatit teď, protože večer odjíždí do Pinar del Rio a zítra se o nás postará manžel. No problem. Spočítala to špatně, zapomněla na poslední noc. Noaco, okradla se sama.

Taxík dorazil, takže vzhůru na pláž. V divecentru zdravíme naše starý známý a zabíráme přístřešek kousek od restaurace.

Ve dvě jdeme na oběd, podařilo se nám vyměnit peníze! Stoly okupují koťata, hrajeme si s Ádou. K obědu objednáváme rýži a těstoviny. Mamka říká, že těstoviny jsou pěkně hnusný, rozvařený a oschlý. Ale mně je to jedno, je to jídlo.

Lezeme s Elou naposledy do moře. Cestou se na nás přilepí rybička, říkáme ji Dory. Pluje nám na zádech, a ne a ne se pustit. Když s ní plaveme ke břehu, připojí se ještě štítovec. Z toho mám zároveň záchvat smíchu i hysterie, chce se přisát. Ela piští taky, a to mě rozesmává, napiju se moře a trochu se topím. Mamka tohle divadlo pozoruje ze břehu. Doplujeme pro GoPro a pokračujeme s těmi rybími tanci.

V pět hodin přijde bouřka, všichni se schováváme pod střechou restaurace. V šest přijíždí auto a veze nás do vesnice.

Před spaním posloucháme Cimrmana, jsem hrozně unavená, ale vůbec nemůžu usnout. Když konečně zaberu, šťouchá do mě E a ptá se, jestli to taky slyším. Neslyším. Nemůžu spát.


Den 21 – Havana

11. 7. 2018

Řidič je tady, ten, co vypadá jak Robert de Niro, svět je zase v pořádku. Do Havany jedeme přes 4 hodiny, je to nekonečný.

Ubytujeme se u Heleny, je to sympaťačka. Už se hrozně těšíme do vyhlášené lobster restaurace, takže dáme rychlou sprchu a vydáváme se po čtyřdenním hladovění najíst.

Na úvod si objednáváme tři Piňa colady a jedno Daiquiri. Jídlo vypadá skvěle, je toho hodně. Dva lobstři, jedna ryba, salát a já si dávám špenátovou rolku s modrým sýrem a lilkové lasagne. Ještě nám přinesou tradiční rýži s fazolemi. Už vůbec nemůžu, zbytek lilku si musím nechat zabalit. Je to trochu trapný, ale poznala jsem hlad, takže žádný plýtvání. Číšník se mi směje a já se červenám. Jsem přecpaná a opilá, že se asi ani nedokutálím domů.

Poslední úkol dnešního dne je sehnat rumy. Chodíme po městě v pantoflích, je nám horko, máme žízeň a nikde žádný obchod. Nakonec jsme docela úspěšní, máme dvě sedmileté Havany a tři Legendaria. Najít snídani pro Elu je náročnější, kupujeme pár přesnídávek.

Večer koukáme na baseball a hádáme, jaká jsou pravidla. Hráči jsou docela páprdové a běhají jak soudek s nožičkama.


Den 22 – Domů

12. 7. 2018

Snídaně do postele. Dojídám zbytky od večeře, mamka má slané sušenky, tati koktejl a Ela přesnídávku. Boží.

Vyrážíme do města, snažíme se stopnout si Ameriku za cupy. Staví nám prázdný autobus, platíme pět cuců, taky dobrý. Našli jsme si skvělý trh, kde mi jeden Kubánec řekl, „Čau krásko, nedala by sis česnek?“ Kupujeme ale jen ananasy, manga a pak oříškové tyčinky pro nás a pro kamarády do práce. Jedna malá sušenka stoji dva cupy, utrácíme jich tu 120.

Taťka nás bere do doutníkového shopu, objednáváme si tři rumy a jdeme si sednout do VIP salónku, pánský klub to je. Mami s tati mají výročí, 32 let spolu, 28 od svatby, děláme jim fotku, jako vlastně každý rok na dovolené.

Přicházíme na trh s kabelkami, kupujeme rovnou dvě, k tomu dvoje boty a jednu peněženku. Och, jsme tak úspěšní!

U Heleny dobalíme rumy a doutníky. Těch máme osm krabic, jedna za 38 cuc. Cestou na letiště je šílená bouřka, auta se topí a náš řidič neumí řadit. Za poslední drobný si necháme zabalit batohy a vzhůru do oblak. Jídlo. K svačině si objednávám koňak, letuška se směje a nevěří.

V noci nám na chvíli zhasnou, předstíráme, že spíme a za hodinu se podává snídaně. To to uteklo. V Amsterdamu přestupujeme a nabíráme směr Praha.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *