Egypt 2018

Do Egypta, do resortu. Nejsem fanoušek cestovek, ale naskytla se příležitost jet se potápět do Egypta, tak jsme se rozhodli vyměnit sjezdovky za potápěčskou výstroj a užít si v únoru trochu toho slunce. Celá rodina se potápí a já si jako černá ovce dodělám kurz až na místě. Hodiny v bazénu i teoretický test mám za sebou, takže stačí sbalit neopren a vyrazit k Rudému moři.

Kromě nás jede ještě tátův kamarád potápěč Petr s manželkou Jitkou. Děti nechali doma.


Den 1 – Noční let do Marsa Alam

17. 2. 2018

Je pátek, 16. února a my jedeme do Egypta. Kvůli smutným událostem posledních dní bez mamky. Ta na nás počká doma, bohužel.

Z práce přicházím kolem páté, nejvyšší čas si zabalit. Naštěstí toho moc nepotřebuju, tak házím do kufru plavky, cestovatelské papíry, kartáček na zuby a před půlnocí odjíždíme na letiště.

Letadlo se nejdřív musí odmrazit, což je dost impozantní zážitek a pak už nám nic nestojí v cestě. Let trvá 4 hodiny, já s Elou spíme, tati se vrtí. Po přistání se tleská, to už jsem nezažila tak patnáct let. Jdeme si pro víza, která stojí 25 dolarů. Kdo chce, může si je s dvoudolarovou přirážkou zařídit přes cestovku Blue Style. To známe, tyhle tríčky.

Nasedáme do autobusu, delegát mluví česky. Rozvalím se na dvousedačku, paní přede mnou se rozvalí na mě, ale to už je mi jedno, spím. Cestou postupně stavíme u hotelů a vykládáme spolucestující. Nakonec zůstaneme jen my. Delegát se s námi dává do řeči. Vypráví o Egyptě, ženě z Českých Budějovic, o armádě, o Drahošovi, o Milošovi. Petr načíná Diplomatico, nabízí všem, kluk si to chce zředit Colou. No kde to jsme. Dojde řeč i na minulé ponory a lokality. Na jméno jedněch ostrovů si kluci za boha nemůžou vzpomenout, ale rozhodně si to nechtějí najít na mapě ani nikde jinde. Na to časem přijdeme, ne?

Po desáté jsme v hotelu. Dostáváme klíče od dvou propojených pokojů. Paráda. Dáváme si sváču z Prahy a jdeme si projít resort. Nejdřív ale pivo a čajíčky. Pak si na surfu domlouváme lekce, místo 35 dolarů za hodinu bez instruktora nám nabízí tři hodiny s instruktorem za 40. Nemají tu do čeho píchnout, takže good for us. Na druhé straně od domečku zařizujeme ponory a můj kurz (doplatek za 5 ponorů a certifikát je 240 €). Bude mě mít na starost sympatický Ital Daniel. La grande bellezza.

Šlofíček na hoďku a oběd. Vůči egyptskému jídlu mám trochu předsudky. Matně vzpomínám, jak když jsme tu byli před 10 lety, všechno chutnalo stejně. Ale dnešní jídlo je perfektní. Mají tu zeleninové saláty, na výběr z několika příloh a hlavních jídel, dorty, ovoce, všechno.

Ve tři si jdeme odnést potápěčské věci na základnu, než začne schůzka s delegátem. Tu trošku odbydeme, protože chceme stihnout ještě rychlou šnorchlovačku před západem slunce. Všichni jsou spokojení.

Do vody jdeme bez Jitky, má vyhřezlou plotýnku chudák. Taťka se nasouká do neoprenu, ve kterém vypadá jako vorvanej vorvaň. Voda je jak led, vydržíme tam půl hodiny a jdeme se zahřát pod sprchu. Na večeři chvíli čekáme, tak ten plonkovej čas vyplníme vodkou a pivem. Je tu dost frišno, díky za ty péřovky.

K jídlu je zase super výběr, rýže, lilky, salátky nebo třeba dort, co vůbec není dort, ale bramborová kaše s řepou. Mají tu ovocné vyřezávané sochy a čoko dorty s čoko hoblinama. Když Ela uslyšela o hoblině, hned vyskočila a utíkala na bar, kde se o ní musela téměř poprat. Zubáčkovi (náš nový kamarád kuchař s černýma zubama) se nejdřív nelíbilo, že by snědla dekoraci, ale nakonec nám dal tu největší čokoládovou hoblinu. Chutná jako figurka Mikuláše.

Připomínám challenge se jménem ostrova, pořád neví, ale Petra to tak drásá, že svolí k podvodu – podívat se do potápěčského deníku. To je teda morálka. Tak jo, jdeme to najít. St. Jones to jsou, cha. V devět spíme.


Den 2 – Jídlo, ponory, jídlo

18. 2. 2018

První ponor máme domluvený na půl devátou. Já jdu s Danielem, parta jde na check dive s Mustafou. Mustafa je pravý egyptský mladík, bydlí kousek odsud a má rád bílý holky. K snídani si dáváme vaječnou omeletku, saláty, fetu mňam mňam, čerstvé datle a Petr natlačí ještě palačinky. Protože jsme tu mimo sezónu, personál se trošku nudí. A tak máme osobní nosiče talířků s jídlem. Všichni, kromě Petra, ten si je musí nosit sám. Je to dost vtipný. Kuchaři i číšníci dělají, co nám na očích vidí. I to, co nám tam nevidí.

Oblékáme neopreny a všechny proprietky si pěkně neseme na molo. Strojím láhev, beru žaket, ploutve, masku, haubnu a rukavice. Dostávám instrukce, co se bude dít, a s Danielem skáču do vody. Je to takové opáčko toho, co jsem dělala v bazénu s Bobo. Vypláchnout masku, sundat masku, vyměnit automatiku. Zatím je vše OK. Po 42 minutách vylézáme z vody, mám 40 minut na zahřátí a pak druhý ponor. Za chvíli se vrací i parta, viděli želvu.

Druhý ponor začíná v 11:10, zase instrukce, dostávám počítač a závaží. Trénujeme sundání a nandání výstroje, opasku a opakujeme i masku. Když vyfukuju nosem, nadýchám si do „čepice“ a mám hlavu jak mimozemšťan. Smát se tomu nemůžu, protože bych se utopila. Po 45 minutách lezeme z vody.

Před obědem horká sprcha a rychle na jídlo. Zubáček se ptá, jestli je všechno v pořádku. Je. Jsou hranolky. S majonézou. Jsme prasata. No a co. Po každém jídle si bereme ještě ovoce. Nebo dorty.

Běžím na třetí ponor, který je od 14:45. To už mám jakože zkoušku, tak mi Daniel vždy ukáže, co mám dělat a já to dělám. Jsem pod tou vodou fakt amazing. Pod tou vodou, co zvětšuje a přibližuje. Zkouším vystřelit bóji. Potkáme tři velké placaté ryby, a když končíme, tak i tři potápěče. Ty naše.

Před večeří si dáme oraz. Pizzu do západu slunce bohužel zase nestíháme, tak si jdeme lehnout k bazénu a necháme si nosit pitíčka. Petr si spálil pleš, přinesl rum a hru Tajné kódy, tak hrajeme a popíjíme Diplomatico. Je to fajn. V sedm se spustí vodopád, což je signál, že večeře je ready. Jdeme. Špenát, rýže, brambory, guláš, pomeranč a datle, ze kterých si kradu pecky, ať mám v práci co klíčit. Dáváme si ještě tipy na různé společenské hry. Vytahuju černé historky, konkrétně tu o paní, která se zabila, když v knize našla 500 €. Nerozejdeme se, dokud na to nepřijdou. V osm patnáct je dobojováno.

Večer prohlédneme fotky, napíšeme potápěčský deník a před devátou už ležíme v postelích. Spíme jako mimina. Hrůza, jak je ta dovolená vyčerpávající.


Den 3 – Jsem OWD

19. 2. 2018

Ráno vstávačka jako včera. K snídani přibyla rýžová kaše, ale má divnou pachuť, trochu jako ropa.

Zbývají mi poslední dva ponory, jeden teď a druhý odpoledne. Zase dostávám instrukce, co budeme dělat, ale než dojdu na molo, už si to nepamatuju. Na hladině si mám sundat a nandat opasek. To samé žaket. Mám ho moc nafouknutý, tak se tam tak plácám a nemůžu se na něj pořádně vyškrábat. Pod vodou zkouším kompas a zase sundavání masky. To nesnáším, teče mi do očí i do nosu. Jdeme se proplout. Zastavíme se u křesílka a váz, které se válí na dně moře a o kterých všichni mluví. Jedeme na útesy, korály, docela dálka, špatně mi sedí žaket, tak se pořád přetáčím a narážím do Daniela. On mě zase kope do hlavy, protože se courám. Potkáváme klauny, trnuchy a ježíka. Žahavé potvory nás žahají do rtů. Po hodině vylézáme, on mě chválí (asi zapomněl, co se dělo na začátku). Maximální hloubka 13,9 m. Naši byli na člunu, žádná velká hitparáda, ale viděli krokodýlí rybu.

K svačině si dáváme dvě pizzy. Jsou z pece a nádherně tenoučký. Mám až do oběda volníčko, tak vegetím na lehátku ve stínu a konečně si trochu čtu. Zbytek je na ponoru.

Přišel za mnou místní masér, že jestli nepotřebuju medical massage. Nepotřebuju. Tak mi ji dal, takový teaster. Byla jsem trochu v křeči, ale z nohy hned poznal, že mě bolí záda. Koho vlastně nebolí, žejo. Tati s Elou viděli na ponoru písek, hodně písku.

Po o jdu na poslední ponor s Danielem, E s taťkou se k nám připojí a Petr vynechává. Vidíme hodně z mikrosvěta, několik ropušnic a perutýna. Je pekelná kosa, trvá to nekonečných 61 minut. Odpoledne si domlouváme loď na pozítří, zítra chystáme surfy.

Přichází Petr s Jitkou, dávaj vodku a zase čekáme na večeři. Ale to čekání stojí za to. Venku je nádherná hostina. Falafel, hranolky, majonézoa, pečené lilky a papriky, sýrová placka a mraky sladkých typických egyptských dezertů. Smažené kuličky s medem, dortíčky nebo kokosové válečky. Jsem přejedená, ale prostě si nemůžu pomoct. Fotíme se se Zubáčkem a fotíme si zbytek kuchařů. Všichni se smějí do objektivu a mávají.

Po tom, co se dovalíme na pokoj zjišťujeme, že volala mami. Sedmkrát. Doma se netopí, ajaj.


Den 4 – Surf a pizza

20. 2. 2018

Dneska máme day off. Po snídani se v Dive centru nasoukáme do neoprenů, sbalíme zátěžáky a ploutve a vyrážíme šnorchlovat. Rozkaz zněl jasně. Najít dugonga. Petr si surfuje, nebo se o to aspoň snaží, my zatím tvoříme rojnici a pátráme po dně. Zatím jeden had. Doplujeme až k útesu, kde končí tráva, tam si chvilku plaveme a vydáme se zpátky ke břehu. Je to docela kus, pořád sledujeme dno, jestli se tam náhodou nepase nějaká kráva. Nepase. Naštěstí Ela objeví želvu, která si v klidu svačí trávu. Tak se k ní potápíme, fotíme se před ní, za ní, nad ní i pod ní. Ale nesaháme, to se nedělá. Strávíme tam několik hodně minut, ale protože je to dost vyčerpávající, pomalu plujeme na břeh. Dostáváme ručníky, objednáváme piva a čajové kombo (jeden zelený a jeden ibišek), dvě pizzy a pohodičku.

Petr se plácá s plachtou. Pak si na chvíli vezme surf i instruktor a začnu se dít věci. Tríček sem, tríček tam, parádičky, otočky, zvedačky i sedačky. Diváci bouří, táta tleská. Je to borec. Na odpoledne si s ním tedy domlouváme kurz a v pátek už tu budeme takhle řádit taky (kdybychom jen tušili).

Odnášíme všechny krámy na základnu, já se fotím na PADI kartičku i na místní potápěčské stránky, všichni mi gratulují, dávám rozhovory do novin i místní televize. Ne, kecám.

Je čas se natáhnout. Doma na nás čeká opičák z ručníků pověšený na palmě na lednici. V jednu oběd, ve dvě surfíček.

Upřesňujeme si původně naplánovanou cenu, fasujeme prkna a jdeme do vody. Nejdřív se snažíme udržet balanc. Když vidí, jak jsme šikovní, dostáváme i plachtu. Učí nás základní postoj i podrž, přecupitání z jedné strany na druhou a přehození stěžně. Vítr fičí a my jezdíme, doleva, otočit, doprava, do vody, doplavat na start a znova. Každý dostáváme svoje prkno a „kiddy“ plachtu. Ela je na tom s 1,5 m nejhůř, mě učitel miluje, tak dostávám dvoumetrovou. Za hodinu dvacet už mu drkotají zuby, takže končíme.

Dáváme pizzu, dvě, tři, čajíčkové kombo a jdeme se zahřát do sprchy. Před večeří vodku (alkoholici) a potom se chvíli procházíme po pláži. Jsem plná pizzy, takže si k jídlu nabírám jen trochu salátu a fetu (ten sýr proboha). Pak si ještě sedáme do baru a Leopard nám nosí vína.

V devět volá mami, v devět deset upravujeme želví fotky a v devět třicet spíme.


Den 5 – Ponory z lodi

21. 2. 2018

Před snídaní si vyzvedáváme objednané krabice s obědem. Ela má mít gluten free, já maso free. Tak jsme dostali pomeranč, tři housky se šunkou, bábovku a jablečný džus. Takže si nabíráme víc snídaně a plníme si krabice znovu a lépe. Ještě sháním Antinal, ale je to trošku problém, tak snad se tahle prekérní situace zvládne.

Na loď s námi jede Mustafa. Za 40 minut kotvíme a jdeme na první ponor. Hned na začátku mi spadne zátěžák, takže se pro něj Mustafa potápí a zachraňuje situaci i můj život (čest už zachránit nejde). Plujeme podél korálů ve tvaru homolí. Po 55 minutách už je nám pořádná zima a vylézáme. Máme zhruba hodinu a půl před druhým ponorem. K obědu je ryba, takže si ho nakonec všichni kromě mě objednají, já se pouštím do krabiček. Dáváme si dvacet a zase se začínáme strojit.

Druhý ponor je ze člunu a driftový. Na tři dva jedna se padá do vody. Tak jsem to prošvihla. Takže znova. Tři dva jedna. Už. Vidíme perutýny, obrovské tuňáky co nejsou tuňáci, rejnočky a proplouváme kaňonem. Uteklo to jako voda. Naloďujeme se a vyrážíme ke břehu. Cestou si Mustafa stihnul s Elou domluvit randíčko, tak jde večer shánět prstýnek.

Taťka vymyslel, že Honzovi přivezeme dáreček k narozeninám. Místní rum v místní krabici. Ela vyfasuje 5 dolarů a vydává se za Leopardem pro láhev rumu. Cestou ale naráží na jediného hosta kavárny – Mustafu – tak to nenápadně otáčí zpátky. Zas tak nenápadný to ale nebylo. Stavíme na pizze a čajovém kombu. V pět si jdeme odpočinout na pokoj. Ela zkouší druhý pokus a vyráží za Leopardem. No problem a ještě to máme kvůli kamerám i s donáškou. Jupí jej.

Na večeři se fotíme se Zubáčkem i jeho kámošem. Po jídle přichází chvilka studu, když si tati s Petrem začnou ubrouskem měřit hrudníky (přes bradavky) a pak i výšku. I třetí stůl zleva nám hlásí, kolik cm je mezi nimi a jestli se táta vejde do Petrova neoprenu. Asi vejde. A nebo taky ne. Je docela teplo, tak si na chvilku sedáme v našem oblíbeném baru, kde pijeme víno a čaje.

Na devátou jsme s mami domluvený na call, ale už je 21:22 a pořád nic.


Den 6 – Poslední potápění a výlet s kapitánem

22. 2. 2018

Mezi snídaní a obědem nás čekají dva poslední ponory. Vydáváme se na základnu. Daniel se hned nabídnul, že s námi půjde pod vodu, ale taťka mu diplomaticky řekl „We don´t need you.“ Chceme si ponor užít, nenechat se nikým zdržovat nebo naopak nikoho nezdržovat. Protože tu ale mají byrokracii a s potápěčem, který má do 20 ponorů (jo, jsem to já), musí jít guide, stejně šel. (Nechápu, že musím mít původce, když jsem hotovej počítač potápěč). Slíbil ale, že bude dělat jako by tam nebyl. A naštěstí se mu to dařilo. Viditelnost byla mizerná, viděli jsme jednu pěknou mušli, několik trnuch a natočili mraky pěkných videí. Po ponoru jsme potkali český potápěčský pár, tak jsme je hned informovali o strašlivě studené vodě. Jsou prý zvyklí z Čech a navíc mají neopreny pětky.

Na druhý ponor jsme si objednali zodiak a za hodinku se zase začali strojit. Tentokrát s námi jde Mustafa. Asi si kluci hodili mincí. Sedíme ve výstroji, rozkaz zní vypustit vzduch a rovnou se zanořit, jsem opocená, tep 120 a čekám, kdy ztratím opasek nebo automatiku. Padáme do vody, není vidět dno, všude písek, viditelnost 5 metrů. Zůstáváme jen na zahradě s Nemama, žádný spěch, klídeček prostě.

Zaplatíme místnímu account managerovi. Naúčtoval si úplně, ale fakt úplně všechno, ale hádat se nechceš, takže nenaděláš nic. Na obědě potkáváme Petra s Jitkou, rychle to do sebe nahážeme a běžíme se převléknout, čeká nás lov na dugonga a ve čtyři výlet s beduínem.

Místo dugonga vidíme pár želv a rejnoka. Teče mi do masky (je v ní díra, takže se není čemu divit). Jsem trochu naštvaná. Ještě mám ty debilní modrý ploutvičky, ze kterých bolí nohy.

Z výletu jsem trochu nesvá, nasedáme na korbu kapitánova auta, které nás odváží do pouště. Máme slíbenou kávu při západu slunce, ale já mám před očima jen titulky „Pět bláznivých Čechů popraveno blízko Marsa Alam.“ Drncáme po kamenech, míjíme mrtvého velblouda, stavíme u starého obchůdku. Dojedeme mezi hory, kde Kapitán, jehož jméno si nikdo z nás nepamatuje, rozkládá koberečky a připravuje sezení. Najde dřevo, táta se směje, že teď přinese kanystr benzínu a zapálí to, Kapitán se směje, přinese kanystr benzínu a zapálí to. Na ohni opraží kávu, rozdrtí zázvor a v takové baňce kávu uvaří. Dáváme si ji bez šesti lžiček cukru a je moc dobrá. Zkouším hru „Kolik ti je“. Kapitán vypadá na 60+, ale je mu pětatřicet. Lezeme na kopec, fotíme si to i se a jedeme zpátky. Ještě se mrkneme na ovoce pro velbloudy (malý melouny), pak na velblouda chudáčka se svázanýma nohama a jedeme k hotelu. Bylo to báječné, strach byl zbytečný. Přeplácíme ho eurama, ať koupí něco dětem.

Při večeři už se nás nikdo neptá, co pijeme, protože se to ví. Voda, víno, voda, víno, víno, voda leží na stole, ještě než přijdeme. Potkáváme ty naše Čechy z rána. Byla jim pořádná zima, tak si museli půjčit další neopren. Viditelnost pořád mizerná. Ještě si všichni sedáme do baru k Leopardovi, vyprávíme zážitky z cestování i potápění a je to takové milé. Zase. Tip na potápění: ostrovy Flores. Zítra nás čeká day off, trochu ponocujeme a v posteli jsme až ve 21:45.


Den 7 – Surf a želvy

23. 2. 2018

Potápět už se kvůli „flying bubbles“ nesmíme, tak máme naplánovaného dugonga a surfování. Ráno tedy tvoříme rojnici a číháme. Příběh je to smutný, ale prostě nic. Potvrzuje se, že mořská kráva je jen bájná bytost a na legendě o ní si tady místní postavili marketingovou strategii. To už spíš uvidíme jednorožce. Potkáváme ale tři želvy, malou, střední a velkou, na které se vezou tři jiné rybky. Taťka se naučil fotit střemhlav, tak schválně, jestli z toho něco bude.

Čteme, jíme, pijeme. Přichází se nám připomenout surfař, po o tam vlítneme a už se těšíme. Zjišťuje si, jestli jsem vdaná a jestli mám dostudováno (zdám se být jako vhodná partie). On studuje benzín a na rok se chystá do armády. Zatím moc nefouká, ale to se určitě spraví. Zubáček mě přemlouvá na rybu, když je ten poslední den. Ale prostě…takhle to nefunguje.

Ve dvě jdeme na kurz, čekají nás dvě hodiny, tak to vychází akorát tak do čtyř, kdy zavírají. Dostávám plachtu 3,3m, E má 2,5 a tati 4m (zkušený Petr má 7,3m). Jsou vlnky a nefouká. Tu svojí plachtu nemůžu unést a rvu to zády. K tomu všemu na nás pokřikuje Ahmed (určitě egyptsky), jak se máme točit, dopředu dozadu sem tam přitáhnout vyostřit. Už ani nevím, která je pravá a která levá. Nerozumím mu vůbec nic, zabaka je asi to the back, múr bude more a tím končím. Pravděpodobně už přehodnotil návrh k sňatku. Za 75 minut říká, že konec (asi už se na to nemůže dívat). Trošku protestujeme, tak prý přidá ještě 15 minut, ale za pět už nám to zase bere. Ela je z něj na mrtvici.

Na večeři si jako správní Češi vezmeme nenápadně nějaké ovoce do krabičky. Ostuda, stydím se. Potom nenápadně (to je důležitý) rozdáme nějaká eura, uděláme (taky nenápadně) pár fotek se Zubáčkem a pak si jdeme sednout s Petrem a Libuší na bar.

Budík nastavujeme na třetí, hnus.


Den 8 – Odjezd do Prahy

24. 2. 2018

Vstávačka, odjezd autobusem na letiště, kde se Češi projevují jako Češi – předbíhačky a tak. Let trvá 4:40 a skoro celý ho prospím. Pilot nám ukazuje pyramidy i Balaton. Na závěr dostáváme hádanku, „Jakou medaili vybojovala Ledecká v paralelním slalomu?“ „No jasně že ZLATOU!“

Kufry přijedou hned, mamka už na nás čeká.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *