laponsko

Laponsko 2016

Erasmus je od toho, aby se cestovalo. A duben je prý ideální měsíc pro pozorování polárních září. Jsme ve Švédsku, tak to za polární kruh nemáme tak daleko. Kupujeme jízdenky, balíme kufry a vyrážíme na sever. Jedu s Janou, s tou holkou z Kraslic, co s ní v Karlstadu sdílím kuchyňku.


Den 1 – Cesta do Kiruny

1. 4. 2016

Nejprve se musíme dostat do Stockholmu, kde přesedneme na noční vlak do Kiruny. Původně plánovaná dvouhodinová pauza v hlavním městě se protáhla na čtyři, protože kalamita. Bohužel to tím teprve začalo. Do lůžkového kupé se k nám nastěhovala opilá, páchnoucí, mastná švédská paní. Smrděla jako cigareta, dost pila, jedla tabák, nějaké prášky (asi drogy) a čokoládové bonbóny, které pak rozhamtala po celém vlaku. Bude to dlouhá noc, ale nezbývá nám nic jiného, než přežít. Snad nás v noci nikdo nepozvrací.


Den 2 – Iron mine

2. 4. 2016

Přijíždíme do Kiruny bez zpoždění a rovnou se jdeme ubytovat ke couchsurferovi Ondřejovi ze Slovenska a k jeho kamarádům. Mají tu pěkný bordel chlapci, ale jsou milí a je tu teplo. Přivezly jsme jim obrovský domácí cookies, všichni jsou šťastní. Jdeme prozkoumat město. Kostel, radnice, infocentrum. Všechno ostatní je zavřené, trochu smutný příběh.

Na třetí hodinu jsme si zabookovaly prohlídku železného dolu. Je to ten důl, kvůli kterému se Kiruna propadá a bude se muset přestěhovat o pár kilometrů dál. Důl má formu muzea, ale i tak je to hrozně zajímavé. Za jeden den se tu vytěží materiálu na 6 Eiffelovek, ruda má rozměry 2 000 x 4 500 x 100 m a před procesem (asi oxidace?) je magnetická. Každý den kolem půl druhé ráno bouchají dynamitem tak, že se otřese celé město. Na závěr prohlídky dostáváme čaj, sušenku a suvenýr v podobě malých železných kuliček. Kolem páté už jsme zase na čerstvém vzduch, jdeme se projít a udělat nějaké fotky. Dvakrát jsem se natáhla a v osm jsme se vrátily domů.

Po večeři dostáváme od kluků zmrzlinu a společně se vydáváme za aurorou. Je neuvěřitelně silná. Ležíme na sněhu u jezera a koukáme, jak ta nádherná zeleň tančí po obloze.


Den 3 – Icehotel a sjezdovka

3. 4. 2016

Ráno se vydáváme na autobus č. 501, který nás má odvézt do Icehotelu. Už je trochu po sezoně a hotel taje, ale i tak musíme každá zaplatit 200kr, aby nás pustili dovnitř. Potřebujeme si udělat nějaké trapné fotky na trůnu. S mokrými zadky se v jednom pokoji tak vyčerpáme stojem na hlavě, že ten zbytek jen rychle prolétneme. Slon, ovce, vesmírná stanice, hlavy, … Ještě navštívíme ledový kostel a rozteklý bar.

Máme ještě chvíli, než nám pojede autobus, tak se jdeme projít k dřevěnému kostelu a sámskému teepee. Objednáváme si kávu, čokoládu a muffina a čekáme na poslední zpáteční autobus, který jede ve 14:25. Jsme úplně vyčerpané, u kluků si dáváme oraz a hodně čokolády a jdeme na kopec. Je to bývalý důl železné rudy, dnes je z něj sjezdovka. Lyže nemáme, tak cestu dolů sbobujeme po zadku. Adrenalin jak blázen, jsme naklepaný jak řízky.


Den 4 – Abisko

4. 4. 2016

Ráno  vlakem do Abiska a rovnou do hostelu (stojí nás to každou 250kr za noc a je to to nejlevnější, co se dá sehnat). Zatím tu jsme samy, pokoj veliký (šest postelí), kuchyň taky velká. Na fasádě jsou běžky a sněžnice volně k zapůjčení. Tohle se mi líbí. Přidám pár fotek na Facebook a píše mi kamarád, jak je super, že si můžeš odložit běžky k chatě a nikdo ti je nevezme. Odepisuju, jak je super, že si můžeš půjčit běžky z chaty a pak je tam zase vrátíš.

Bereme sněžnice  a vydáváme se na procházku. Nejdřív k jezeru, kde je led pořád asi metr silný. Tam fotíme naše oblíbené head standy. Tentokrát je ještě vylepšujeme o sundaná trička. Pokračujeme dál a dál, až narážíme na „centrum“ Abiska a Tourist station. Vybíráme nějakou dobrovolnou aktivitu jako šplhání po zmrzlém vodopádu nebo výlet za polární září, ale nakonec odcházíme s prázdnou, raději si program uděláme samy. Na zítřek máme domluvené psy a pak asi nějaký výlet.

Večer si dáváme sauničku a snažíme se užít si ten okamžik tady a teď.


Den 5 – Psi

5. 4. 2016

Ráno nám začala psí jízda. Cena za dvě hodiny je 2 500kr. Celkem je tu 9 účastníků, z toho 5 Asiatek. Dostáváme instrukce jak zatáčet, kdy brzdit (vždycky), kdy pomáhat a vyjíždíme. Vpředu jede naše průvodkyně z Maďarska a vzadu skútr s fotografem. Řízení psího spřežení není teda vůbec žádná sranda, pejsci chtějí běžet, i když mají stát. Zapotila jsem se už v první zatáčce, kde Jana překlopila sáně. Na její obranu – byly rozbité. Jedna Číňanka to vzdala, vrátila psy, nasedla do vozíku za skútr a jen se vezla. My pokračujeme v krasojízdě. Bohužel to nemůžeme moc rozparádit, protože pořád čekáme na pomalý zbytek (pche). Ale i tak je to nádherný! Jedeme po pláních, svištíme po ledu i v lese a kocháme se úplně vším. Bohužel už je konec, tak se aspoň pomazlíme s pejskama. Když přišly ofiko fotky, dost jsme se s J nasmály. Všichni jsou tam v akci a my z dálky nebo v lepším případě zezadu. Nenaděláš nic.

Odpoledne se jdeme projít k ostrovu (na mapě jsou u něj hvězdičky, tak by to mělo být něco TOP). Celé je to asi 10 km a na ostrově není vůbec, ale vůbec nic. Vlastně jsme k němu ani nedošly, protože Jáně to hrozně klouže, já mám naštěstí v botách hřebíky. Půlku výletu se boříme po pás ve sněhu. Dokonce se snažíme i plazit. Vzdáváme to, doplazíme se k silnici a bereme to přímo k hotelu. Výlet to byl ale stejně krásný.

Večer sauna s Britem a Jeanem Francoisem. Jsou vtipní a sarkastičtí, to potřebujeme. V noci aurora (už to tu máme jako rutinu) a spát.


Den 6 – Na vrchol

6. 4. 2016

Rozhodly jsme se vyšlápnout na vrchol nejbližšího kopce. Je zataženo, tak se pořádně oblékáme, balíme svačinky, dvě čokolády (pro každou) a jdeme přes Abisko centrum dál a dál. Na ukazatelích a plotech tu mají háčkovanou dekoraci. Roztomilý.

Cestou stavíme u ledopádu. Musí se k němu slézt po takové úzké a našikmo vytesané cestičce. Naštěstí je tu ale natažené záchranné lano. Bojím se, že spadnu dolů, ale co bych pro fotku neudělala, takže se chytám lana a lezu. Uf, jsem dole.

Pokračujeme na zelenou běžkařskou trasu a za chvíli uhýbáme nahoru na kopec. Vpředu jde Jana, pak 100m nikdo a pak se plahočím já. Čas plyne, mraky tmavnou a vítr sílí. Rozbaluju už druhou čokošku a koušu jí jak chleba. V půlce kopce stavíme a dáváme si oběd. Snažíme se najít závětří, ale nic takového tu není. Dost jsme tu vymrzly, takže se domlouváme a otáčíme to zpátky. Jáňa se bojí a já už nemůžu. V nohách máme 20 km, doma dáváme horkou sprchu a tradiční sauničku.


Den 7-8 – Geocaching a odjezd

7. – 8. 4. 2016

Ráno rychle běžíme pro kešky a vycházíme na vlak. Zase to má zpoždění, ale všechny přestupy naštěstí stíháme. V lůžkovém kupé máme dvě holky – Švédku a Švýcarku.

Druhý den už jen přestupujeme v Hellsburgu a hurá domů, do Karlstadu, do sprchy, do postele. Bude nám smutno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *