West Coast 2019

Amerika baby. Road trip. West coast. Ke klasické sestavě já a Ela přibyli ještě dva muži (můj Martin a náš Jenda), se kterými teď budeme tři týdny sdílet stan, čas, ešus i emoce.


Den 1-2 – Nekonečná cesta

6.-7. 9. 2019

To bychom asi ani nebyli my, aby nám něco neuletělo. A zase za to nemůžeme. Ve Frankfurtu zpoždění, v Londýně dobíhame pozdě. Dostali jsme náhradní let přes Washington a 10 liber na svačinku. Máme teď hodně jídla (tři obří Toblerone) a dost času, snad si s tím nějak poradíme.

V mezičase sníme trochu melatoninu, aby se nám dobře spalo a lépe jsme zvládli časový posun. Nevím, jestli to jako fakt funguje nebo to je spíš v hlavě, ale jsem jak praštěná palicí a usínám v sedě.

Po více než osmi hodinách přistáváme ve Washingtonu. Po dalších pěti přistáváme v Los Angeles. A po dalších čtyřech a půl přijíždíme do Vegas. Zažíváme nejkurióznější check in v 6 hodin ráno, kdy nám sekuriťák třicet minut otvírá pokoj šperhákem, protože nefunguje karta. Jsme uvnitř, jdeme se osprchovat a vyspat.


Den 3 – Las Vegas

8. 9. 2019

Před odjezdem do Grand Canyonu si jdeme prohlédnout město. Uf. Je kolem 37 stupňů, chodíme od kasina ke kasinu, necháme v automatech pár dolarů a koukáme na ty absurdně obrovský hotely. Kdyz už nás všechny bolí nohy, vracíme se k autu a jedeme nakoupit nutnosti do outletu (boty, kšiltovka, tepláky), jídlo do supermarketu a přes Hover Dam, kde se nás ochranka ptá, jestli vezeme zbraně, pak nakoukne do auta a ukazuje na ledový salát se slovy „no a co je tohle, hmm?“, pokračujeme ještě 4 hodiny do Mather Campground.

S Elou večeříme rozteklá Toblerone lžičkou a voláme do campu, že dorazíme později. Poslední hodina je hodně náročná, brzy bude půlnoc. Zatímco spíme, kluci se shodnou na tom, že zítra bychom neměli chodit na dno (to bychom totiž na spánek měli asi 3,5 hodiny. Uf. Uf. Uf. Mají rozum).

Najdeme kemp, naše jméno i číslo stanoviště s mapkou máme za oknem na recepci. Postavíme stany a spíme, dokud můžeme.


Den 4 – Grand Canyon

9. 9. 2019

Ráno máme pohodičku a královskou snídani. Připravíme si svačinky, sbalíme hůlky i foťáky a jdeme na shuttle ke Grand Canyonu. Vystupujeme špatně, ale to nevadí, nejdřív půjdeme podél kaňonu (South Rim) a pak část Bright Angel Trail. První dojmy: všude zábradlí a lidi, veverky, které koušou zlé turisty a přímé slunce. Celý kaňon je takový plochý. Možná mi to nepřijde tak strašné wow, protože ten výhled není vůbec zasloužený. Ale to se brzo změní.

Ve čtvrt na jednu začínáme scházet Bright Angel trail. Bolí mě koleno, ale zatím žádné drama. Občas běžíme, stavíme jen na místech s pitím a záchodem, vždy po 1,5 míle. Trochu za klukama vlajeme, protože když Jenda natáhne krok, já musím klusat. Nahoře je teplo tak akorát, ale jak se dostáváme níž a níž, začíná přituhovat. Dole už je kolem 50 stupňů (na slunci).

Jak si tak jdeme, krajina kolem se hodně mění. Vršek je z  bílých kamenů, které přecházejí v červený písek. Dole už je trochu uschlé zeleně a kaktusy.

Dojdeme si až pro výhled na řeku Colorado. Tam si fotíme panoramata i sebe a vydáváme se zpět. U odpočívadla sníme ve stínu poslední vajíčka a šlapeme zpátky. Máme to za 2,5 hodiny a ještě při tom stíháme fotit výhledy se zapadajícím sluníčkem. Nahoru se vyškrábeme ještě za světla, ale když nasedáme do autobusu směr camp, už je šero.

Cestou ke stanům nás míjí hrozně moc aut, tak přemýšlíme, kam všichni asi jedou. Nakonec jedeme s nima. Do sprch. Od nocoviště jsou asi 1,4 km daleko, no kdo by to chodil pěšky.

Kluci si jdou hnedka lehnout, my si s Elou uvaříme brokolici. Zvládneme ještě spálit hrnec, protože to na vařič dáme i s tepelnou izolací a víčkem zespodu. 


Den 5 – Antelope Canyon

10. 9. 2019

Vstáváme v 5:15, balíme stany a vyrážíme na východ Slunce nad Grand Canyonem. Společně s námi tam vyráží i několik autobusů s Čínou. Napjatě čekáme a vyhlížíme, jestli dneska vyjde. Vyšlo. Čína dělá uuuu a tleská. Jenda mezitím sleduje divný lidi. Třeba holku na kameni s nohama zkroucenýma pod sebou a jejího instahusbenda, který to musí fotit. My se pak taky vyfotíme, o něco dál, zato v pyžamu.

Cestou do Antelope Canyonu máme v plánu zastavit ještě na Horseshoe bend. Navigace nám ale v půlce cesty záhadně ukáže o hodinu delší dojezd, tak jedeme rovnou do Antelope. Dva telefony nám ukazují o hodinu víc a dva normálně. Internety nejsou, takže nemůžeme zkontrolovat časová pásma. U check-inu nám paní řekne, že původní čas byl správný a jsme tu moc brzo, takže jedeme zpátky na Horseshoe. Zaplatíme 10 dolarů a pískem se vydáme k vyhlídce. Úplně jako Vyhlídka Máj.

Indiáni v Antelope tam mají turisty jak na běžícím páse. Jsou tu docela striktní pravidla ohledně věcí, co si můžeme vzít na prohlídku. Jen vodu, telefon a foťák. Žádné tašky, batohy, žádné tyče, stabilizátory ani GoPro.

Ve skupinkách jdeme do Canyonu, prohlídka je asi na hodinu. Na začátek dostaneme tip, ať fotíme s Vivid filtrem, protože ten dělá pěkné oranžové skály. Je to tady krásný. V průběhu nás průvodce několikrát vyfotí. Kdyby to kluci věděli, nevezmou si tak obtáhlý trička. Dozvídáme se, že batohy tu nesmí být proto, aby si do nich třeba někdo neschoval urnu s kamarádem a někde to tu nevyspal. I to se totiž stalo.

Pokračujeme autem dál, stavíme na pizzu a já si s Elou dělám salát na parkovišti. První normální jídlo.

Kus před Canyonlands je ještě Monument Valley, tak tam zajedeme. Další indiáni, dalších 20 dolarů. Vlastně ani nevíme, proč tam jedeme, asi proto, že už tu jsme. Chvilku projíždíme mezi skalami, ale protože nemáme moc času a to nejlepší bylo stejně vidět od silnice, otáčíme to zpátky.

Přijíždíme do Campu v Needles Canyonlands. Je tma, není to tu dobře značené, na našem místě 024 někdo spí a začíná pršet.

Jdeme se opláchnout do umyvadla, ale hodný pán nám dá žeton, tak se můžeme umýt jako lidi. Nádhera. Najdeme si volné místo pod skálou a rozbalíme stany v dešti a větru.

Dneska jsme se v tom fofru zase nestihli porádně najíst. 


Den 6 – Canyonlands

11. 9. 2019

Ráno si dáme k snídani ovesnou kaši s ovocem a ještě zbylým a nerozteklým Toblerone. Kultura stolování je opravdu na úrovni. Na stole máme kromě vařiče a talířů i všechny další tašky s jídlem. Přes stůl na sebe ani nevidíme a Ela dostane takový záchvat smíchu, že se zajíká ještě za dva dny. Kluci jsou zklamání, protože se těšili na její resting bitch face, ale místo toho jsou tu slzy smíchu.

Jdeme si udělat check in, ale tak nějak zjistíme, že jsme ve špatným kempu a že proto jsme vlastně nemohli najít náš stanovy plácek. Pán je hodný a nechce nám to účtovat, ale Jendovi se to tam tak líbí, že mu noc zaplatí. Místo slevy, která mu byla nucena vezme na cestu alespoň banán a mandarinku.

Jedeme se tedy ubytovat správně a koupit America the Beautiful pass. Ve visitor centru dostaneme i mapku a tipy na výlet.

Vycházíme chvilku před dvanáctou, půjdeme okruh 11 mil (Chesler Park Loop, Joint Trail). Kluci budou muset zpomalit, protože my 18 km neuběhneme. No ty výhledy. Jak jsem si myslela, že v Canyonlands bude hovno co dělat, tak musím říct, že je to tu nádherný. Krajina pod nohama se mění a v pozadí trčí červené skály. Oběd si dáme už po dvou kilometrech, naše oblíbená vejce a sušené maso. Cestou jednou špatně odbočíme, ale vůbec to nevadí. Martin mi táhne tele objektiv, tak fotíme i nějaké portréty. Cestou zpátky procházíme hrozně úzkým a vysokým kaňonem, dvě skály s mezerou akorát na štíhlého člověka. Je to strašidelné.

Poprvé za celou dobu jsme se do campu vrátili před setměním a stihli si uvařit večeři. Ještě jsme se umyli v umyvadlem (sprchy tu nemají) a já s Elou vypraly.

Ležíme na kameni a pozorovali bychom hvězdy, kdyby nebylo zataženo. Zítra má Martin narozeniny.


Den 7 – Narozeniny a přejezd do Rockies

12.9.2019

Všechno nejlepší, kluku. K snídani Martinovi pouštím narozeninové video od kamarádů. Směje se a je dojatý, doufám. Mám radost a předávám nůž s podpisem. Jenda vypráví svoji historku s nožem a podpisem, když na něj v obchodě Victorinox vybafli, jestli do něj chce něco vyrýt. Nechce. Ale prý to klidně udělají a je to zadarmo. No tak Jenda zpanikaří a řekne svoje jméno a když vychází z obchodu, má na rukojeti vyryté stříbrné J e n d a.

Dneska nás čeká dlouhý přejezd až o Rockies. Cestou stavíme v Arches, ale po Canyonlands už nejsme tak okouzlení. Projdeme se rychle parkem a pokračujeme v jízdě. Na oběd stavíme v mexické Le Tapatio na enchaladě. Hrozně bychom chtěli, aby obsluha Martinovi zazpívala k narozeninám, ale nikdo nemá to srdce fakt o to číšníka poprosit.

Další dvě hodiny řídím. Pak se za volantem zase střídáme a jdeme nakoupit jídlo do Trader Joe’s. Tenhle obchod je skvělý. Bereme mrkvový dort na večerní mikronarozeninovou oslavu.

V Rockies je kemp plný, najdeme si naše místečko a postavíme stany. Jsou tu medvědi, tak všechno jídlo a kosmetiku (včetně balzámu na rty) zavřeme do kovové skříně. Pak si na chvilku sedneme a snažíme se zapálit svíčky na dortu. Nic nehoří, tak Martin symbolicky sfoukne zapalovač a lžičkami celý dort sníme.


Den 8 – Rockies Boulder Brook

13. 9. 2019

Vstáváme bez budíku po deváté. To je trochu později, než jsme mysleli, ale co už. Martin si zadá do navigace mnou naplánovanou trasu a zjišťuje, že je to 22 km s kilometrovým převýšením a že to už trochu nestíháme. Tak vybereme alternativní zkratku, která má naštěstí jen 4 km.

Do infocentra si dojdeme pro permit a půjčujeme si dva bear kanystry. Povolení k přespání a cenné rady nám dává nadšený Trevor s vtipným účesem. Když mu řekneme, kudy se chystáme vracet, trochu se vyděsí a my mu musíme slíbit, že jsme zkušení horalové.

Trháme rekordy v pozdních začátcích našich výletů a v půl druhé vycházíme. Ty čtyři kilometry jsou pořád do kopce, ale za hodinu a půl už máme postavené stany.

Chceme ještě dojít k jezeru Black Lake, které nám Trevor doporučil. Jezero je vzdálené více než 10 km, nadmořská výška přibližně 3 100 m n.m. a vyrážíme ve tři. Dobrý.

Cesta je to pěkná, voňavým lesem, kolem stromy a občas výhled. U jezera se navečeříme a protože se za půl hodiny stmívá, běžíme zpátky. Běžíme taky trochu proto, že se nám chce na záchod. Na cestu nám svítí Jenda a úplněk.

Večer už jen přebalíme věci do bear canystru a odneseme daleko od stanu. V noci je ukrutná zima, mám na sobě všechno, co jsem si sem vynesla a stejně je to málo. 


Den 9 – Rockies Mill Creek Basin

14. 9. 2019

Vstáváme v šest a balíme všechno. Dnes nás čeká kilometrové stoupání do 3 700 m n.m. Martin ráno cestou na záchod potká skupinku táborníků s bear kanystrama pod hlavou. Amatéři.

Jdeme do kopce, hrozně dlouho. Z lesa vyjdeme na planinu, kde nás vítr sfoukává z cestičky. Jíme hroznový cukr a oblékáme péřovky. Náš vrchol je ve více než 12 000 stopách (to je těch 3 700 m). Chvíli zvažujeme, že si dojdeme pro ty čtyři tisíce, ale byla by to zacházka 6 km, což je při dnešním plánu 25 km už zase docela dost. Tak na to pečeme.

Na vrcholu začínáme potkávat lidí. Hodně z nich vůbec nevypadá sportovně, naopak jsou často dost při těle. Ale chodí, to je pěkné. Krajina se mění, jdeme lesem, plání, po kamenech i písku, procházíme loukou, přeskakujeme potok. Překvapuje nás, jak i takhle vysoko rostou plnohodnotné stromy, ne jen kleč jako v Krkonoších. Podél cesty je dost vody, tak si přes filtr napouštíme do zásoby. Na jedné zastávce si máčíme nohy a Ela s Jendou propichují puchýře. Potkáváme jelena s laní (nebo srnce se srnou) a protože se vůbec nebojí a jsou na cestě cca 5 metrů od nás, musíme je vyplašit, abychom mohli projít. My se na rozdíl od nich trochu bojíme.

Před západem docházíme k autu, kde si uvaříme rýži s fazolemi, trochu si přebalíme věci, na záchodech bez vody se pokusíme o základní hygienu a jdeme na naše spací místo č. 2 (Mill Creek Basin), které je zase hrozně do kopce.

Na prvním spacím plácku už si někdo rozdělal oheň, tak si zabíráme ten druhý, za tmy rozložíme stany, trochu se otřeme vlhčenýma ubrouskama (už čtvrtý večer jsme bez sprchy), zabalíme se do spacáků a snažíme se spát. Je osm.


Den 10 – Přejezd na Capitol Reef

15. 9. 2019

I když spím v Martinovým spacáku a Ela v Jendovým, je nám zima. Budíme se před pátou a protože se mi chce čůrat a potřebuju a potřebuju si nutné namazat pusu balzámem, který mám 70 kroků od stanu v kanystru (a všude jsou určitě medvědi), nemůžu spát.

Sbalíme se ještě za tmy a protože nás dnes čeká dlouhý přejezd a není na co čekat, jdeme k autu. Cestou se začne rozednívat, oranžová obloha a krása všude kolem.

První úkol dnešního dne jsou sprchy. Už si je fakt zasloužíme. Vjíždíme do kempu, ale tam nás nepříjemně překvapí sprcha, do které je třeba přinést si vlastní černý solární pytel s teplou (nebo alespoň jakoukoliv) vodou. Nemáme. Další možností je sprcha za $8, to asi upadli, radši budeme smrdět. Vlasy už se nám po těch pěti dnech přestaly mastit. Jedeme dál, kocháme se výhledy a přibližně po dvou hodinách stavíme na odpočívadle, kde si k snídani vaříme kaši. Jsou tam i záchody, tak se alespoň opláchneme a v umyvadle si umyjeme hlavy. Je to trošku kekel, ale je to zadarmo. Už jsem skoro zapomněla, jak takový umyvadlo vlastně vypadá.

Pokračujeme dál, jíme brambůrky a preclíky v čokoládě, posloucháme Medvědín, trochu spíme a je nám hezky.

V pět stavíme ve Wendy’s a kluci si dávají meníčko 4 za 4 nebo vlastně za pět, protože k hranolkům, pití, nugetkám (které asi nikdy neviděly kuře) a hamburgeru dostali ještě plátek slaniny navíc. Jenda si musí dát ještě jednu rundu, aby se uspokojil.

V Capitol Reefu máme zarezervovaný super camp. Je tu sprcha, do které nepotřebuješ žetony, WiFi, prádelna a v okolí několik restaurací s jídlem i suvenýry. Do jedné z nich večer jdeme na Daiquiri a Nachos. Ráj. 


Den 11 – Capitol Reef

16. 9. 2019

Dneska máme trochu válecí den. Dopoledne si jdeme projít asi 3 km dlouhou stezku, která vede až k přírodnímu bazénku. Je to taková louže, kde něco málo žije, takže se tam nesmí umývat nohy ani nic jiného. Cestou potkáme nějaké petroglyfy. Za vlastní nápis do skály je pokuta 20 000 dolarů. Domů jedeme po Scenic drive a koukáme ven.

Na oběd bychom chtěli do restaurace na stejky, ale dělají je až od pěti, tak si musíme vystačit s vařičem a rýží. Vypereme, vysušíme.

Odpoledne máme další vyhlídkovou jízdu s krátkým výletem. Jdeme se podívat na jeden pěkný vysoký skalní most. Přes další petroglyfy to bereme do sadu. Tam nám Martin utrhne pár hrušek, které rovnou sníme a vyrážíme na západ Slunce. Pak už konečně vysněné steaky. Já si místo masa kupuju první dáreček ode mě pro mě – kovovou mističku (na jelení lůj). Jenda se večer ještě jede koukat na hvězdy, ale my už jsme tak mrtví, že jen zalezeme do spacáků.


Den 12 – Přejezd do Bryce Canyonu

17. 9. 2019

Ráno se v klidu nasnídáme a jedeme do Bryce Canyonu. Očekávání jsou veliká, protože rodiny i kamarádi nám tenhle kaňon hrozně vychválili.

Cesta trvá dvě hodinky, ale když přijedeme do kempu, kde se nedá udělat rezervace, už jsou skoro všechna místa obsazená. Trochu tápeme a bloudíme, atmosféra v autě houstne, až nakonec jeden karavan opustí svůj plac a my tam můžeme vlítnout. Máme štěstí, protože takovýhle volný místo je v celém kempu už jen jedno.

Dáme si rychlý oběd (salát s lososem a jeho kůží ble) a pak naplánovaný 12 km dlouhý výlet. Kluci mají trochu ponorku, ale snad je to do večera přejde. Vidíme zubaté skály, duny a bílé homole, které vypadají jako kokosky. Jenda je nadrcený geologickými informacemi. Skála se rozpouští vodou a za sto let zmizí 1-4 stopy.

K večeři si ohřejeme mrkvovou polévku z tetra packu a je to fakt hnus. Pak jedeme na západ Slunce. Nepovedlo se. Slunce je v lese, jdeme pozdě. Tak nějak jsme špatně předpokládali, že západ znamená ten moment, kdy slunce zapadá za horizont, ale slunce bylo na druhé straně a krásné osvětlovalo skály měkkým světlem. My už máme stín. V noci čekáme zimu, a tak si jde Ela preventivně lehnout do auta.


Den 13 – Přejezd do Zionu

18. 9. 2019

Brzy ráno se vydáváme na východ Slunce. Nejdřív se zaměříme na horizont, ale pak Jenda najde i oficiální view point, kde Sluníčko osvětluje kamenné homole a je to hrozně hezký.

Po snídani předjíždíme do Zionu. Kvůli zítřejšímu výletu vodou máme chytře zarezervovaný hotel místo campu. Nejdřív se chceme ve visitor centru poptat co a jak ohledně permitu, ale když není na obrovském parkovišti jediné volné místo, jedeme do Walmartu nakoupit (octový brambůrky, m&m’s a nejdražší jablka Honeyněco) a pak už se konečně ubytovat. Koukám na internet, jestli dnes není nějaký svátek, když je tu tolik lidí, ale není. Zato zítra je den „Mňoukej jako pirát”.

Odpoledne je tu možnost nějaké procházky, ale nakonec si jen dáme sprchu a ležíme v posteli. Je to skvělý. Zítra nás čeká budíček v 5:20, abychom zvládli zaparkovat a nebojovali na výletě s davy lidí. 


Den 14 – Zion

19. 9. 2019

Vstáváme v 5:20. Martin skoro celou noc nespí, protože hledá ztracenou složku do práce. Od půl šesté je snídaně a ve třičtvrtě musíme vyjet, abychom stihli shuttle. K snídani není kromě pomazánkového másla nic slaného. Smutný příběh. Kluci si mažou beagel a já se najím s Elou v autě zakysané smetany.

Autem dojedeme k Visitor Centru, kde už je v tuhle hroznou ranní dobu spousta aut. Nasedneme do shuttle a za půl hodiny jsme na startu. Máme lehké boty a kraťasy, protože půjdeme kaňonem a budeme se brodit, místy až do pasu, vodou. Smějeme se lidem, kteří přišli v džínách nebo pantoflích. Není možnost si tu dojít na záchod, v centru dokonce prodávají srací pytlíky. My jsme naštěstí (překvapivě) v pohodě.

Jenda nám vybírá výbornou trasu tak, abychom se co nejméně nadřeli. Zatím všechny necháváme za sebou. Odbočíme si i do jednoho ramene kaňonu, kde mají být kaskády. Něco tu je, ale vody je v tuhle dobu málo. Při 150 kubíkách to zavírají, 120 je hodně vody. 70 znamená málo vody a my máme 45. Dojdeme k místu, kdy si musíme vyhrnou trika, abychom nebyli celí mokří. Voda je dost studená, má kolem 16 stupňů. Martinovi už se dál moc nechce, být 7 hodin v mokrém je nepříjemné a hlavně mezní užitek každé další zatáčky je stále menší. Ale jdeme dál. Kameny ve vodě dost kloužou, takže mě zachraňují hůlky. Cílem je vodopád a před polednem ho máme. Dáme si svačinku (zapomněli jsme sbalit syrové tyčinky, takže jablko a sušenka) a jdeme zpátky. U začátku už zase potkáváme spoustu lidí. Je tu kupodivu i dost fit šedesátníků a sedmdesátníků. U výletů, které jsou tam a zpět si cestou tam nikdy nezvládnu zapamatovat, kudy jdeme. A pak místo toho, abych cestou nazpět říkala „jo takže jsme tady, to znamená že ještě dvě zatáčky a budeme u toho velkýho stromu“ říkám „tudy jsme určitě nešli“.

Po 15 km jsme zase na suchu. Jsou dvě hodiny, tak se ještě vydáme na Angel trail. Výlet 8 km na kopec, převýšení 500 m. Konec má být dost vzdušný s nějakými řetězy, tak jsem zvědavá.Na horu vyběhneme, jak je naším zvykem. Je to o dost snazší než v 3 000 m n.m. Na tom vzdušném úseku překvapuji sebe samu, když dostanu závrať. Přijde mi, jako bych se za pět vteřin měla pozvracet. Před vrcholem si dám hroznový cukr a už je mi líp, ale Martin mě dál naštěstí nepustí, tak spolu scházíme zase zpátky. A je to dobře. Cestou mňoukám jako pirát a Jenda nám vypráví o slečnách, kterým rozdal své telefonní číslo. Celá cesta nám místo 4h zabrala jen 2,5. Není čas chodit pomalu. Dole v souvenir shopu nakoupíme pohledy a Martin si koupí pěkný kovbojský klobouk.

Teď už jen domů a tam na nás čeká večeře v podobě octových brambůrků. Yes. Objednáme si k tomu špenátovou pizzu s fetou a je to nejlepší na světě. Kluci si otevřou mexické pivo s příchutí ananasu, ale je to kromě piva s příchutí ananasu smíchané i s rajčatovou salsou. Martin to statečně dopije, Jenda to méně statečně lije do záchodu.


Den 15 – Přejezd do Death Valley

20. 9. 2019

Budíme se jak se nám chce, po 10 hodinách asi. Kluci jsou nejlepší a jdou připravit vafle na hotelovou snídani.Sprcha, sbalit a předjíždíme do Death Valley.

Po cestě se mi povede rozsypat brambůrky mezi přední sedačky. Ela má další záchvat smíchu. Martin se nesměje.
Zkoušíme se zastavit ve Vegas v Apple store, ale nedokážeme nikde zaparkovat, tak to vzdáváme a jedeme dál. Na silnici potkáváme silničáře s důležitým úkolem a s cedulí s nápisy. Na jedné straně je Stop a na druhé Slow. A takhle to oni dělají. Cedule s držákem. Stojí a drží. Ti chytří si to postaví do kuželu a jdou se schovat do stínu.

Dojíždíme do Death Valley a je tu hnusný horko fuj.Projdeme se po pláni Badwater Basin, která je ve výšce 86 m pod mořem.
Do kempu přijíždíme po čtvrté, postavíme stany bez tropica a jdeme si do „centra“ prohlédnout gift shop. Bereme (konečně) dvě “nejlevnější“ vína a já si kupuju klobouk, ta dá.

Večer máme hezký, s tím vínem. Uvaříme si těstoviny se sýrovou omáčkou a pozorujeme hvězdy a mléčnou dráhu. Jeden meteorit vzplane a padá, o tom snad i budeme číst.


Den 16 – Přejezd do Yosemite

21. 9. 2019

Další východ Slunce. Dneska mu to nějak trvá, než vyleze zpoza skály. Koukáme na osvícené duny a užíváme si, že zatím není 40 stupňů.

Cestou do Yosemite stavíme v restauraci. Kluci si dají polévku a pečené vepřové na tenoučké plátky s nádivkou zalité šťávou s kyselými fazolkami a šťouchanými bramborami. Jako bonus mají housku s máslem nebo marmeládou. My s Elou jsme seděly venku a krájely si salát. Everyday routine.

Jsme na místě, půjčujeme bear canystrery a vyrážíme na cestu. Na parkovišti je u (zavřených) záchodů docela vtipná cedule „Nearest restroom 25 mil East“.

Stan si můžeme rozbalit až za Glen Aulin, který je asi 10 km od auta, což nám trochu kazí plány, ale neuděláme s tím nic. Najdeme si krásný palouček s mechem a medvědími bobky. Kolem jsou uschlé popadané stromy a kdykoliv jde někdo čůrat/čistit zuby/schovat medvědí kanystr, je to záruka naražených holení, pádu do vysoké trávy a ztrát různých důležitých propriet, jako je třeba lžíce.

Lehnout si jdeme v osm, máme před sebou krásných 10 hodin spánku. Je překvapivě teplo, takže když se po dvou hodinách převalování a pocení se v péřovce odhodlám odkrýt, konečně usnu.


Den 17 – Yosemite vodopády

22. 9. 2019

Vstáváme v půl sedmé a všichni hlasujeme pro pohodový den. Takže nejdřív cesta na vodopády a pak se uvidí.
Jdeme hezkou přírodou, občas stavíme na svačinku. Chvíli ležíme u prvních vodopádů (California Falls), ležíme i u druhých (La Comte) a taky u třetích (Waterwheel). Tam po hladké skále skloužeme až dolů k tůňce, kde si Martin zaplave a pak sníme oběd. Malé mrkve, které s sebou už pár dnů nosíme, jsou úplně zkvašené. Ještě si dopřejeme poslední půlhodinku spánku a vydáme se do kopce zpátky.

Jenda má nějakou blbou náladu. Chtěla bych mu říct „Jendo zabruč“, ale bojím se, že se nebude smát.
Cestou zpátky si najdeme ohniště, připravíme dřevo a výstražně zapíchneme klacek s nápisem rezervováno. Večer se sem chceme vrátit a trochu se zahřát u ohně.

Při návratu se Martin na hodinu ztratí na záchod (než ho začnu hledat, naštěstí je zpátky), Jenda si vytáhne karimatka na trávu a my s Elou se jdeme umýt. Voda je nejstudenější na světě. Sedíme nahé na slizké kládě, jak nějaký výjev od Saudka.

Vracíme se k ohništi. Na vařiči si uděláme rýži s tuňákem a já si naliju horkou vodu do super delicious darovaného suchého jídla pro horaly, které nám dal pán, který to taky od někoho zdědil. Jsou v tom houby, ale aspoň je to teplý. 


Den 18 – Yosemite

23. 9. 2019

Zaspíme a vstáváme až v 6. Pořád žádní medvědi. Nevím, jestli máme štěstí nebo smůlu. Ještě před snídaní to máme 10 km k autu, tryskem. Po tomhle ranním výklusu už nechceme jít dalších 24 km na Grand Tour, tak si na ta nejlepší místa zajedeme autem.
Nejprve sekvoje. Je to přibližně 4 km procházka z kopce do kopce, kde se můžeme kochat asi 10 stromy. Většina roste za plotem, některé jsou opálené a popadané na cestu a v jedné je vyříznutí díra, kterou by mohl projet kočár.

V autě se bavíme tím, že kritizujeme jména. Komplet všechna. Je fakt málo dobrých. To nás donutí vymyslet jména vlastní. Vyhrál Sekvoj a Kurkuma. Hodně vysoko byla i Viagra.

Zajedeme na Tunnel Wiew, ze kterého je vidět na El Capitan a Cathedral, pak dojedeme na Glacier point, kde se konečně najíme. Tlustá veverka se po nás prochází a chce trochu oříšků. Ještě se vyfotíme (několikrát, v různých kombinacích a obměnách) a pak si vyžádám zastávku i u Three Brothers.

Zdá se mi, že máme trochu ponorku. Teda možná jsem to jen já, kdo potřebuje pauzu od všech (od Ely ne, to je jasný). A sprchu. A postel.

Večer dojedeme do campu, umyjeme se v řece, navečeříme se polévky, salátu a kýble fazolí s kýblem rýže, dopíšeme pohledy, dáme si víno, upravíme fotky a jdeme spát.


Den 19 – Přejezd k moři

24. 9. 2019

Konečně se trochu vyspíme, vstáváme v 7. Noc je krásně teplá, i když s Údolím smrti to samozřejmě nemůžeme srovnávat.
Už večer se domluvíme, že fotku s mostem v San Franciscu oželíme a místo toho se v klidu nasnídáme a cestou k moři si uděláme pohodičku. Jízdu máme vyhlídkovou, tak stavíme a koukáme dolů na moře a útesy. Martin zjišťuje, že jsme někde zapomněli Osmo. Ach, smutný příběh. Podél silnice vidíme přeplněné parkoviště a mraky lidí, jdeme zjistit, co se to tady u toho zábradlí děje. Ňuf, jsou tu tuleni. Vypadají jak mrtvoly, ale jednou za čas se trochu pohnou, uf. Ela chce být tuleň. V Monterey stavíme na slíbené zmrzlině. Jenda si dává 4 kopce a je nejšťastnější. Projdeme se po mole, pozorujeme racky a je nám hezky.

Jedeme si do Whole Foods Marketu koupit zeleninu na salát a maso na večerní gril, ale ceny jsou tak vysoké, že se nakonec přesuneme do našeho oblíbeného Trader Joe’s. V autě se hodně bavíme podcastem Vyhonit ďábla. Ja slyšela všechny epizody, trochu se za to stydím a taky se stydím o tom mluvit, takže jsem červená jak moje péřovka. Dávím se vlastním smíchem. Podcast je to špatný, ale stejně si to poslechnete všechno.

V campu si uděláme salát na zahnání hladu a jedeme 5 mil na pláž. Písek je hebký, voda studená a vlny mlátí kameny o naše kotníky tak, že se jen projdeme po pláži. Jenda se pak zahrabe do písku.

V tábořišti si dáme sprchu, nejlepší ve všech našich životech. Dvě minuty za půl dolaru, teplá a s krásným proudem.
A teď už můžeme načichnout u ohniště. Grilujeme slaninu, papriky s fetou, stejky, papriky bez fety a párečky.


Den 20 – Zase moře

25. 9. 2019

Ráno přejezd od moře k moři. Stavíme ve Vons pro pití na poslední společný večer (Jenda už se vrací domu, tak musíme ty tři týdny důstojně oslavit). Bereme 4 lahve vína a já kupuju nějaké prasárny do práce. Paní pokladní se tváří jako nejšťastnější člověk na světě, který může pracovat u kasy. Říká, že jsem vybrala její tři nejvíc nejoblíbenější čokolády. A že když k těm 4 flaškám koupíme ještě dvě, dostaneme 10% slevu. Tak teda běžíme ještě pro dvě, bude to náročný večer.

Camp je skoro na pláži, takže po tom, co se vyválíme a najíme, jdeme dovádět do moře. Voda je studená, ale když hodinu skáčeme ve vlnách, už nám to ani nepřijde. Jenda doběhne pro svojí nafukovací karimatku, takže to máme i s lehátko-surfem.

Večer si dáme sprchu, 3 minuty za dolar, platí se po čtvrťácích. Bohužel si nejde zaplatit jen minuta a půl, takže se v kabinkách scházíme po dvojcích.

Večer bereme všechna vína a jdeme si sednout do písku na lavičku. Obloha se zatáhla, přišla mlha, začíná se stmívat a moře bouří.

Po těch šesti lahvích se dozvídáme věci, které měly být navždy tajemstvím. Už moc nevíme, kudy se dostat do stanu. Ela v noci kontrolovaně zvrací.


Den 21 – Přejezd do LA

26. 9. 2019

Martin s Jendou si ráno dají snídanový burger. Nám v mezičase sežere racek libru sýra.

Čeká nás poslední 4 hodinový přejezd do LA. Přišel čas na malou auto rekapitulaci. Máme najeto 6 000 km a v autě jsme proseděli 80 hodin. Průměrná spotřeba byla 7,1 l/100km a průměrná rychlost 70 km/h.

Před tím, než se ubytujeme v našem Air BnB, musíme se zajet podívat na Hollywood nápis. Je to trochu z ruky a za to stojí jen ten pohled na lidi, co se fotí stovky metrů před písmeny.

V LA najdeme naše Air BnB a rozloučíme se s Jendou, který vrátí náš Chevrolet a odletí na moravskou svatbu. My si dáme sprchu a konečně vymyjeme sůl z vlasů.

Jedeme nakupovat! S Elou máme zálusk na Victoria’s Secret a Martin míří do Uniqlo. Ve Victorii si nás změří a odvedou do kabinky, kde to trochu vypadá jako u princezny doma. Nechají nás vyzkoušet si asi 8 typů podprsenek. Paní na všechno řekne, že to sedí skvěle, ale já si u menších obvodů přijdu jako ve svěrací kazajce. Moc nám neradí a ani nás nenechají být v jedné kabince s Elou, abychom si mohly poradit samy. Trvá to hrozně dlouho, protože každý vstup na zkoušení musí být pod kontrolou a já si potřebuju pořád něco zkoušet. Když mám vybrané tři druhy a teď už si jen musím zvolit barvu, přijde jiná paní a ztratí mi všechny vybrané podprsenky. Ukáže se, že ty moje v normálních barvách nejsou, ale nakonec dám něco dohromady. Mají akci 25 dolarů za kus a kalhotky za 5. Ela už je připravena platit, ale já se ještě nedostala ke spoďárům. Po třech hodinách však odcházíme s taškou plnou prádla. Přesouváme se do Uniqla.

Přecházíme do vedlejšího blogu za Martinem. Ten už má v košíku několik triček, tak se taky dáme do prohledávání obchodu. Mají tu super věci. Kupujeme si trička, mikiny, svetry i kalhoty a já mám hrůzu z útraty v zítřejším Citadel Outletu.


Den 22 – Nákupy v LA

27. 9. 2019

Do Citadel Outletu jedeme rovnou na otvíračku. První zastávka v Levi’s. Prodavačka Nancy se nás ujme a hned nám domluví VIP slevu. Zkoušíme různé druhy a velikosti a zase máme zakázáno sdílet kabinku. Tak tam s Elou běháme s holým zadkem a předáváme si džíny z kabinky do kabinky.

Já mám s výběrem zase největší problém, buď je mi to malé přes stehna nebo velké v pase. Ale každý si nakonec odneseme 3 kusy po 40 dolarech. Velká radost.

Rozdělíme se na Martin a my a pokračujeme v dalších obchodech. V GAPu si s koupíme trička a v Samsonite krásňoučký kufr. Je jedna a už máme hlad, jdeme na něco malého do food courtu. A jízda pokračuje. V Polo platíme trička a v DKNY takovou divnou mikinu, kterou když Martin viděl, tak malém omdlel. Ela má modrou a já oranžovou a už nebudeme chodit v ničem jiném. Máme zase hlad a hlavně žízeň, od rána jsme nepili.

Je ještě chvíli světlo, tak se vypravíme na pláž. Uber je drahý, čekáme 40 minut na shuttle, který se po pár kilometrech rozbije a musí se počkat na další. Uf. Hlad. Metro a vysilující koupě lístků. Dojedeme na Santa Monica a jdeme se alespoň napít na záchody. Protože tu mají Uniqlo, rychle tam hlad nehlad vletíme pro flanelky, já si beru tepláky na cestu a Martin běžeckou bundu skoro zadarmo. Procházkou potom dojdeme do Venice a zpátky. Už je (dlouho) tma a pořád jsme nejedli a skoro nepili. Konečně narazíme na Vons, kde kupujeme jídlo do letadla a Hard Seltzer na teď.

Domů si bereme Uber, dáme si čočkovou z konzervy, pobalíme kufry a spíme, protože ráno musíme brzo na letiště.


Den 23-24 – Domů

28.-29. 9. 2019

Uf Uf, teď to bude dva dny přejezdová nuda. První let z LA do Bostnu nám posunuli na dřív, takže odlétáme už v 8:40 a pak na čeká 5 hodinový opruz na přestupu.

Cesta docela uteče (5h), ale je to hladový let. Naštěstí máme zásobu vajec v batůžku, na nás si nepřijdou.

Při čekání na navazující spoj do Frankfurtu si Martin zajde na oběd do salónku, my s Elou se opět najíme ze zásob. Ani tu není žádný pořádný duty free, kde bychom se mohli polít voňavkou a ochutnat čokoládu.

Let do Bostonu trvá 7h, na začátek přinesou docela fajn večeři, dáme si melatonin s kynedrylem a spíme. Vedle nás sedí pes a před námi dvě malé děti, které pak při přistání zvrací.

Metrem dojedeme k autobusu, najíme se z naší všudypřítomné jídelní igelitky a za hodinu a půl odjíždíme.

V autobuse dost spím, trochu dělám fotky a hlavně si přeju, abychom už byli doma. Mám dřevěný nohy a osezený zadek.

Na Florenci nás vyzvednou naši a jedeme do postýlek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *